Díky všem, co ještě vydrželi a stále mi zachovávají věrnost a zároveň se omlouvám, že jsem se tak dlouho neozvala. Jednak jsem občas i předstírala studium a druhak mě přeci jen drobátko přešla psavá... Nicméně se obávám, že to nikterak nenapomůže tomu, aby to dneska bylo kratší :-)
Tak co nového v zemi půlnočního slunce?
Jak už jsem zmínila, trochu jsem studovala, takže jsem měla i možnost vyzkoušet, jak se ve Finsku dělají zkoušky. Povím vám, to se může stát vážně jen tady… Dělala jsem zkoušku z klinické psychologie II. a zadání znělo, že si máme přečíst 10 kapitol z dané
megabichle, napsat na ně summary, a že pak budem při diskusním setkání učit ostatní, co jsme se naučili… Takže to ve výsledku vypadalo tak, že nás ten člověk zavřel na tři hodiny do místnosti a nechal nás tam samotný diskutovat o tom, co jsme si přečetli. A věřte tomu nebo ne, my se o tom vážně bavili a to dokonce anglicky, i když nás tam byla polovina Čechů. Asi jsme ve Finsku už vážně dlouho. Mohlo by se tohle stát u nás?
Pak jsem taky konečně navštívila Helsinky, finské hlavní město. Není to zas nic velkolepého, mají tam pěkný přístav plný obrovských trajektů, co vypadají jak plovoucí sídliště, dvě ohromné katedrály, které vám na ten drsný sever vůbec nezapadnou, zvláštní Sibeliův památník vypadající jak varhany, respektive seskupení děravých trubek, a pak ještě chrám vytesaný ve skále - ale nečekejte žádnou Petru, to se prostě tak stalo, že uprostřed kulatého náměstí trčel kus skály, tak moudrý Fin vzal krumpáč, vykutal do ní důlek a v něm zřídil moderní chrám. Na Helsinkách mi přišla asi nejzajímavější ostrovní pevnost Soumelina, která je jen 15min lodí
městské hromadné dopravy od centra. Je tam k vidění spousta zdí a děl a taky ponorka, ale hlavně je to na ostrově a když vyjde počasí, jsou tam nádherné výhledy na moře.
Dalším zážitkem z Helsinek byla návštěva tradiční reastaurace zdobené v námořnickém stylu, kde jsme mohli na švédském stolu ve finském podání ochutnat soba na několik způsobů, lososa, guláš, saláty, různé druhy příloh a výbornou brokolicovou polívku. Ještě jsme poklábolisili s párečkem majitelů a dostali tak slevu ze sympatie, můžu vřele doporučit ;-)
No a minulý týden jsem vyrazila za sněhem na sever do Laponska. Dali jsme se dohromady 4 šílenci: já, Bára, Tijo z Holandska a Laura ze Španělska, zabalili báglíky a nazuli lyže a vyrazili putovat 5 dní po divočině národního parku Urho Kekkosen. Ubytko jsme měli zajištěný v rezervovatelných chatách takzvaných "Wilderness huts". To si prostě zaplatíte lůžko s matrací, dostanete klíček a večer přijedete do chaty, kde na vás čeká postel, dřevo, plynový vařič a nádobí a když máte štěstí, tak i vysekaná díra do ledu, kde můžete nabírat vodu. Když to štěstí nemáte, tak ochutnáte sněhovou polívčičku. Věřte tomu nebo ne, k takhle vybaveným chatám ale nevede žádná značená cesta, takže pěkně s mapou a kompasem, což je pro děcka z Prahy docela zážitek. Když máte ale štěstí, tak šel někdo tou cestou den před váma a v noci nesněžilo a můžete jít po jeho stopě. Když máte ještě větší štěstí, nejde nikdo za váma a o chajdu se nemusíte dělit. Jinak je to samozřejmě romantika při svíčkách, smradu zpoceného oblečení a večerní koupelí v ledové řece, je-li do ní vyroben zmíněný otvor. Velice rychle přijdete na několik základních pravidel, a to třeba že ten krásný bílý snížek je pěkná potvora, které se nedá utéct a ni když jdete na záchod. Sundavat lyže se proto nevyplácí, protože jakmile uděláte krok mimo lyži nebo dobře vyjetou cestu, jste po pás ve sněhu a to už si nesundáte ani gatě... Taky naspoléhejte na to, že když bude ráno svítit sluníčko, vydrží to celý den. My jsme zažili azurové nebe a sněhovou bouři minimálně třikrát za den... Polární záři ani polárního medvěda jsme bohužel nepotkali, protože na prvního je už moc světlo a na druhého asi už moc teplo. Ale co vám tu budu vyprávět, radši se podívejte na fotky ;-)
Fakt už nemám nějak psavou, tak jste se třeba dneska aspoň zvládli dočíst do konce. Zbytek za chvíli povyprávim osobně.
Mějte se všichni krásně.
Pápátko J
Tak co nového v zemi půlnočního slunce?
Jak už jsem zmínila, trochu jsem studovala, takže jsem měla i možnost vyzkoušet, jak se ve Finsku dělají zkoušky. Povím vám, to se může stát vážně jen tady… Dělala jsem zkoušku z klinické psychologie II. a zadání znělo, že si máme přečíst 10 kapitol z dané
megabichle, napsat na ně summary, a že pak budem při diskusním setkání učit ostatní, co jsme se naučili… Takže to ve výsledku vypadalo tak, že nás ten člověk zavřel na tři hodiny do místnosti a nechal nás tam samotný diskutovat o tom, co jsme si přečetli. A věřte tomu nebo ne, my se o tom vážně bavili a to dokonce anglicky, i když nás tam byla polovina Čechů. Asi jsme ve Finsku už vážně dlouho. Mohlo by se tohle stát u nás?
Pak jsem taky konečně navštívila Helsinky, finské hlavní město. Není to zas nic velkolepého, mají tam pěkný přístav plný obrovských trajektů, co vypadají jak plovoucí sídliště, dvě ohromné katedrály, které vám na ten drsný sever vůbec nezapadnou, zvláštní Sibeliův památník vypadající jak varhany, respektive seskupení děravých trubek, a pak ještě chrám vytesaný ve skále - ale nečekejte žádnou Petru, to se prostě tak stalo, že uprostřed kulatého náměstí trčel kus skály, tak moudrý Fin vzal krumpáč, vykutal do ní důlek a v něm zřídil moderní chrám. Na Helsinkách mi přišla asi nejzajímavější ostrovní pevnost Soumelina, která je jen 15min lodí
městské hromadné dopravy od centra. Je tam k vidění spousta zdí a děl a taky ponorka, ale hlavně je to na ostrově a když vyjde počasí, jsou tam nádherné výhledy na moře.
Dalším zážitkem z Helsinek byla návštěva tradiční reastaurace zdobené v námořnickém stylu, kde jsme mohli na švédském stolu ve finském podání ochutnat soba na několik způsobů, lososa, guláš, saláty, různé druhy příloh a výbornou brokolicovou polívku. Ještě jsme poklábolisili s párečkem majitelů a dostali tak slevu ze sympatie, můžu vřele doporučit ;-)
No a minulý týden jsem vyrazila za sněhem na sever do Laponska. Dali jsme se dohromady 4 šílenci: já, Bára, Tijo z Holandska a Laura ze Španělska, zabalili báglíky a nazuli lyže a vyrazili putovat 5 dní po divočině národního parku Urho Kekkosen. Ubytko jsme měli zajištěný v rezervovatelných chatách takzvaných "Wilderness huts". To si prostě zaplatíte lůžko s matrací, dostanete klíček a večer přijedete do chaty, kde na vás čeká postel, dřevo, plynový vařič a nádobí a když máte štěstí, tak i vysekaná díra do ledu, kde můžete nabírat vodu. Když to štěstí nemáte, tak ochutnáte sněhovou polívčičku. Věřte tomu nebo ne, k takhle vybaveným chatám ale nevede žádná značená cesta, takže pěkně s mapou a kompasem, což je pro děcka z Prahy docela zážitek. Když máte ale štěstí, tak šel někdo tou cestou den před váma a v noci nesněžilo a můžete jít po jeho stopě. Když máte ještě větší štěstí, nejde nikdo za váma a o chajdu se nemusíte dělit. Jinak je to samozřejmě romantika při svíčkách, smradu zpoceného oblečení a večerní koupelí v ledové řece, je-li do ní vyroben zmíněný otvor. Velice rychle přijdete na několik základních pravidel, a to třeba že ten krásný bílý snížek je pěkná potvora, které se nedá utéct a ni když jdete na záchod. Sundavat lyže se proto nevyplácí, protože jakmile uděláte krok mimo lyži nebo dobře vyjetou cestu, jste po pás ve sněhu a to už si nesundáte ani gatě... Taky naspoléhejte na to, že když bude ráno svítit sluníčko, vydrží to celý den. My jsme zažili azurové nebe a sněhovou bouři minimálně třikrát za den... Polární záři ani polárního medvěda jsme bohužel nepotkali, protože na prvního je už moc světlo a na druhého asi už moc teplo. Ale co vám tu budu vyprávět, radši se podívejte na fotky ;-)
Fakt už nemám nějak psavou, tak jste se třeba dneska aspoň zvládli dočíst do konce. Zbytek za chvíli povyprávim osobně.
Mějte se všichni krásně.
Pápátko J
