Petrohrad - závěr

Třetí den, jsme měli možnost zažít pravé ruské MDŽ. Věřte, nevěřte, v Rusku se to stále velkolepě slaví. A vypadá to tak, že již od čtvrtka jsme mohli potkávat do sebe zavěšené páry a latexové modelky s velkými kyticemi, balónky a šampaňským.
Jinak nás v sobotu čekala vyhlídková projížďka autobusem. Velice rychle jsme pochopili, proč nemohla být tahle část programu hned na začátku, tedy v pátek, jelikož to se městem nedá vůbec projet... Ve čtyřmiliónovém Petrohradu přibyde denně několik set aut, takže v Praze jsme na tom ještě stále docela v pohodě! Zato v sobotu dopoledne byly ulice vymetené, takže to byla pohodička. Při projížďce nám několikrát zastavili, abysme si mohli udělat fotky, prohlídnout Auroru, nakoupit a zdarma se napít. V takovém správném suvenir-shopu totiž dostanete zdarma vodku všemožných příchutí, kafe, čaj a bonbónky a ještě se můžete vyčůrat, což se tady hned tak někde nedá, a to si piště, že tam nějakou tu chvilku strávíte a taky nějaký ten rublík utratíte :-)
Další památkou, kterou jsme měli na programu, byl chrám sv. Izáka. Ten nění v Rusku ani pravoslavné církvi nijak významnou postavou, ale měl to štěstí, že jeho svátek se zrovna schoduje s narozeninami Petra Velikého, takže se po něm pojmenoval třetí největší chrám v Evropě, po Sv.Petru a Pavlovi ve Vatikánu a st. Paul's v Londýně. Stavba své přemožitele i architekturou připomíná. Pro mě to byla další z nádherných a až přespříliš přepychových megalomanských staveb, nad kterou zůstává rozum stát...
Po menší procházce, svačině a pózováním s Petrem Velikým nás čekal Zimní Palác a Ermitáž. Zimní Palác, původně sídlo carů, je dnes součástí Ermitáže, nejrozsáhlejšího muzea v Rusku a asi i jinde. Rozkládá se totiž v pěti budovách a asi ani za tři týdny byste ho důkladně celé neprošli. Původně vzniklo jako soukromá sbírka Kateřiny Veliké (tušim), pak pokračovali její děti a dnes je z toho velkolepá přehlídka všeho možného. Začíná to přehlídkou nádherně zdobených interiérů Zimního Paláce, přes obrazárnu všech ruských generálů, po Leonarda, Moneta, Picassa a další. Pak jsou tam k vidění různé sochy a třeba i Mongolské stany a brnění, ale také určitě tisíce dalších věcí, co jsme nepotkali.
No a pak už nás čekala jen procházka domů, kterou jsme tentokrát nevzali po tý nejhlavnější ulici a bylo to o dost jiný kafe. Večer žádná limuzína, jen soukromá párty na pokoji s džinem a tonikem, co se tu dal smíchaný do litru a půl pořídit ani ne za 50Kč, ráno balení a odjezd. Po cestě domů samozřejmě nemohl chybět velký nákup vodky, vín a piv a takových užitečných věcí, jako třeba zubní pasty, kterou jsme pořídili tak desetkrát levněji než ve Finsku. Takže celý autobus zas pěkně cinkal, ale celníci se to naštěstí rozhodli nechat bez povšimnutí a my mohli úlovek vesele dotáhnout až domů.

Petrohrad - den 2.: megalomanske stavby a vyjizdka snobu

Tak koukam, ze moje zprava o prvnim dnu byla opet vycerpavajici, tak se to pokracovani pokusim nejak zkratit. Stejne se to skladao pervazne z chozeni po pamatkach a o tom vam nejvice povi fotky!

V patek se nas ujal rusky pruvodce, coz byla pro nas jedina zachrana, nebot nas rusofil Mikko se nejen strasne rad poslouchal, ale hlavne se snazil byt nesmirne vtipny a nepouzival temer intonaci, takze se nedal poslouchat. Jeli jsme prvni mimo Petrohrad, do mestecka Pushkin, kde jsme navstivili Katerinsky palac, takove megalomanske sidlo cele ve zlate, proste idealni letni chalupa pro jednu panicku :-) Pak jsme jeli zpet do Petrohradu a prohlidli si chram Spasitele v krvi, jak se to rika udajne cesky, nebo chram Prolite krve (Spilled blood) jak se mu rika v anglictine, ruske verzi nerozumim. Kazdopadne tenhle chram, ktery dnes slouzi uz jen jako muzeum, byl postaven jako pamatnik na miste, kde byl zavrazden car Alexandr II. (na vic se me neptejte, zas takovy pozor jsem pri vykladu nedavala :-). Tahle nadherna stavba je zajimava nejen tim, ze je to nejvice rusky vypadajici pamatka v Petrohradu, ale taky ze je uvnitr vyzdobena samymi mozaikami. Je to tam samy obraz, samy nabozensky vyjev, nenajdete tam kousek zdi bez obrazu a nic z toho neni malba, same mozaiky, fakt uzasny! Taky jsme se dozvedeli, ze momentalne rekonstruji dvere oltare, a ta rekonstrukce bude stat zhruba 7 milionu dolaru... Kolik asi stala rekonstrukce celho chramu?... V takovych chvilich jsem se nemohla ubranit predstvam, jak tohle carove staveli zatimco lide na sibiri umirali hlady, kolik lidi dneska strada a tady se za neuveritelne penize rekonstruji nejake dvere... A k cemu je to dobre?

Po navsteve chramu nas cekalo volne odpoledne, ktere jsme vyplnili navstevou trziste se suvenyry, prochazkou k aurore, a pak pesi prochazkou do hotelu, ktery byl sice vlastne v centru, ale presto cesta k nemu trvala vice jak 3/4hodiny. Behem toho odpoledne jsme take zasli na jidlo, a tak ziskali dalsi zajimavou ruskou zkusenost. Ne ze by to bistro, kam jsme zavitali, bylo tak strasne, to ne, naopak nas docela mile prekvapilo, ale z ceho jsme byli v soku, jsou porce, jake vsude davaji. V Rusku je vsechno ohromne a nazdobene, proste megalomanske, ale zato porce k jidlu davaji mensi nez detske... Takze na druhy pohled to tam zas tak levne neni...

Vecer byla pro zajemce na programu vyjizdka limuzinou. Rikala jsem si, ze tohle si nemuzu nechat ujit, kdy jindy, se jeste projedu limuzinou? Tak jsem se jako zamozna panicka vozila po nocnim Petrohrade, popijela sampanske z kristalovych sklenicek a uzivala si atmosferu soukrome diskoteky v aute. To asi nejde moc popsat, mrknete se radsi na fotky ;-)

Petrohrad - den 1.: prvni setkani s Ruskem

Slibili nam legraci a taky byla!

Zacala uz na nadrazi, kdyz jsme se sesli s nasim pruvodcem. Z predesleho setkani jsme jiz vedeli, ze je to plesaty rusofilni vtipalek, co miluje vodku, ale kdyz se zjevil ve svem kozenem kabatku a cernem baretu, tak to jsme vazne padli. Rustejsi nez rus...

Cesta byla dlouha, neco pres 10 hodin, a jako atrakce dne nam byla slibovana kontrola na hranicich. Zas takova bomba to sice nebyla, ale za zminku to urcite stoji! Na ruske strane vladne tezka byrokracie, takze jsme museli podstoupit nekolik nepochopitelnych pasovych kontrol, z nichz nektere byly dukladnejsi a vyhnali nas pri tom i z autobusu, jine probihaly stylem, ze celnik vstoupil do autobusu a my na nej vsichni z dalky zamavali svym pasem... Pri nejvetsi kontrole jsme dostali do pasu pekne oranzove razitko, a pak nam jese nekolikrat zkontrolovali, jestli nam ho fakt nezapomneli dat. Nejzajimavejsi scena ale byla, kdyz se zacali hrabat v nasem kufru a vypadalo to, ze vezmou vsechny zavazadla na rentgen. Skupinka uniformovanych postavicek se tedy presunula k rentgenu, chvili klepala do pocitace a cumela na to, po chvili se zvedla a presunula se k druhe masine. A tak jsme nadale pozorovali skupinku celniku, jak busi do stroje, a ten najednou zacne cervene blikat a pribiha typek s hasicakem. Autobus zavira kufr a my odjizdime...

Hned za hranicemi vsichni nadsene vbihaji do duty free shopu a jeste nadseneji zjistuji, jak je tam levno. Ceny jsou priblizne jako u nas s tim rozdilem, ze za 1Euro dostanete zhruba 36rublu, a ceny v korunach jsou tedy jen 0,7 cen v rublech.

Petrohrad nas na prvni pohled mile prekvapil, tedy alespon v tom smyslu, ze jsme to ocekavali mnohem horsi. Ale jak sam pruvodce pripustil, Petrohrad vlastne jeste vubec neni ruske mesto, je jeste stale spise evropske... Samozrejme, kdyz se podivate pozorneji, najdete mnoho rozdilu, od slecinek v kozisich, latexu a s vysokymi podpadky, pres napisy v azbuce, Lady a jine z mody vysle modely aut, az po rozpadajici se baraky prekryte plakatem na leseni, takove Potemkinovske vesnicky. Me osobne prekvapilo, ze auta jezdi pekne sporadane v pruzich, i kdyz prejit tam, co neni semafor, je docela o zivot, porad mistni doprava pripomina spis zapad nez dzungli Asie. Ulice a domy vypadaji i vcelku upravene, ale to plati jen dokud clovek nezabloudi mimo centrum...

Nas hotel byl taky takova Potemkinovska vesnicka. Na prvni pohled megalomanska stavba, byt od pohledu sovetska architektura, recepce v cervene kozence, snidane v 18.patre s vyhledem na mesto, pokoj pohledny a s televizi. Pri blizsim pohledu pada ze stropu omitka, okno nejde zavrit a nechtejte vedet, nebo citit, co tece z kohoutku...

Prvni vecer nas cekala slavnostni vecere. Slibovane vodky bylo opravdu dost. Zacali jsme prednaskou o tom, jak se spravne pije, a mezi kazdym chodem jsme pripijeli na bratrstvo, na druzbu, na zeny, na lasku... A kdyby vas zajimalo, jak se to pije, tak samozrejme na ex, pak hned z hluboka vydechnout a zakousnout se do chleba. Jidlo bylo dobre, ale cekala jsem neco vice slavnostnejsiho. Predkrmem byla babovicka z bramboroveho salatu, pak nejaka zelna polevka a hlavni chod tvorily brambory s masem na mrkvi, takove obycejne jidlo, co by vas v menze nezaujalo. Jako dezert jsme dostali nakrajeny kus jablka s trochou zmrzliny a slehacky. K tomu nam hrali a zpivali zivou tradicni hudbu a na radu prisly i tradicni tance a kohouti zapasy. A jelikoz vodky bylo opravdu vic nez dost, moc se nam to libilo.

ps: omlouvam se za chybejici diakritiku, ale pisu to ve skole a Finove nejak zapomneli pridelat na tu klavesnici hacky...:-P

Druhý březnový update - sláva nazdar výletu

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, neupili se vodkou ani nás neprodali na trhu s bílým masem a jsme tu zpět z Ruska.
Nebojte se, že bych vás připravila o další nečitelný román, ale první asi budu muset přeci jen dopsat esej do školy… Takže pro případné nedočkavce nebo ty, co nechtějí číst romány: přežili jsme, bylo to super, ale stačilo to. Petrohrad je spíš evropské než ruské město, i když rozdíl je už vidět i cítit. Že nejste ve Finsku, poznáte hned, jak se nadechnete a nasajete do svých krásně finsky pročištěných plic čistý ruský smog. Když se pak pokusíte se někoho na něco zeptat, nejen že anglicky ani omylem, ale ochota z nich většinou jen čiší. Všechno je ohromné, megalomanské a nazdobené, zato porce jídla dávají dětské a jednoduché a co se ulic týče, nazdobenost zmizí hned, jak odbočíte o jednu ulici mimo hlavní turistickou oblast… No, a pokud je někde poblíž centra rozpadlý barák, natáhnou před něj plátno s namalovanou fasádou, i když se na lešení pod ní už léta nic neděje - taková Potěmkinovská vesnička.
Jinak vodku do nás lili vždy a všude ale ustáli jsme se ctí ;-)

Pokračování příště, fotky už jsou na Vebu, tak se zatím můžete pokochat ;-)
Žijte blaze a dejte o sobě vědět!
Papa J

Březnový update

Věřte tomu nebo ne, dnes je to přesně dva měsíce, co jsem se usídlila ve své severské noře. No a co je tady na severu nového?
Tento týden mě tu navštívila ségra, což vám možná nepřijde jako až taková bomba, ale pro mě to byl zatím největší zážitek pobytu. Za prvé na tom bylo zvláštní, vidět ji po roce opět v Evropě, no a za druhé byla velice příjemná změna mít tu tak blízkého človíčka. To jsem si ale uvědomila, až jak její autobus zmizel za obzor. Jojo, je tady spousta fajn lidiček, ale mít na blízku svou blízkou spřízněnou dušičku, to prostě nahradit nejde…
No a co jsme tu ten týden prováděli? Monďa teda přijela především kvůli lyžím, ale zvládla jsem ji vytáhnout na výlet po městě, na sněžnice, dokonce na běžky, a pak taky na výlet na blízké ostrovy Saynatsalo. Ty mne na mapě zaujaly hned po příjezdu. Jedná se o souostroví tří ostrůvků na rozsáhlém jezeře cca 10km na jih odsud. Láká mě zajet tam na jaře na kole, protože tam vedou cesty podél břehu, ale my jsme se tam zatím vydali městskou dopravou. Hlavní ostrov, který se právě jmenuje Saynatsalo je znám pro svou radnici, která má být jednou z velkolepých staveb Alvara Alty, pak místní kostel a pláže, což jsme nějak nezvládly vyzkoušet. Radnice a kostel ale zůstali poněkud za naším očekáváním. Ne že by to nebyly zajímavé stavby, ale zas ne tak velkolepé, jak je průvodce popisuje. Oni v těch průvodcích vždycky dokážou obyčejný barák tak barvitě popsat, že člověk čeká, bůh ví, co to nebude, a ona pak taková normální stavba… Tak například tahle radnice podle fotek a popisu působí aspoň pětkrát tak velká, než ve skutečnosti je, o ostatních dojmech nemluvě…
Takže největším zážitkem z tohoto ostrova se nám stalo setkání s jakousi osobou, která vycházeje ze hřbitova, jala se nám před kostelem cosi vyprávět, jak jinak než finsky. Ve snaze o co největší slušnost k postarší osobě jsem ji svou nejlepší finštinou oznámila, že teda "en puhu suomea", jakože nemluvím finsky, což pro ni ale bylo očividně důkazem, že mluvím docela plynně… Takže se nedala ničím zastrašit a vykládala dál. Bohužel už jsem zapomněla, jak se řekne, že nerozumím, tak jsem jen kroutila hlavou, krčila rameny, a opakovala "Anteeks a sori", ale nic to nepomohlo. Tak jsem se aspoň před ségrou blýskla tím, že jsem pani sdělila, že studuju psychologii v Jyvaskyle, už si tak nejsem jistá, že pochopila že psychologii čtvrtým rokem, ale ptala se kolik a to bylo první, co mě napadlo, páč sem nevěděla kolik čeho :-) My se na oplátku dozvěděli, že její pravděpodobně děti mluví anglicky, německy a francouzsky ale ona ne a taky že má k tomu kostelu nějaký osobní vztah od roku 1996, jaký už jsme se ale nedopáraly, pak už to pani nějak přestalo bavit.
To ale nebylo naše poslední divné setkání toho dne. Monďa se dočetla, že na dalším ostrůvku je nějaké muzeum obchodu, respektive obchod zařízený ve starém stylu a sloužící jako muzeum. Nakonec se z toho vyklubalo takové vetešnictví, respektive soukromá sbírka místní babči, která očividně ráda sbírá úplně cokoliv a taky ráda povídá a dělí se o svou sbírku i vzpomínky s kolemjdoucími. Odvážně jsem na ni vytasila své "En puhu suomea" a babča na nás překvapivě spustila skvělou angličtinou, a tak jsme příštích dvacet minut poslouchaly, jak miluje Švejka, jak je Havel skvělej a jak se máme, že máme zas tu svou znovu získanou nezávislost. Zajímavé, ale přeci jen trochu podivné setkání.
Od téhle babči jsme se také dozvěděli, že na dalším ostrůvku je nějaká malebná kavárnička, tak jsme se rozhodli ji vyzkoušet. Krom toho, že obsluha spala, tak to tam nebylo malebné ani trochu… Já teda nevím jak vy, ale já si pod malebností představuju něco jiného než krabice haribáčků a herní automat… Ale díky babče jsme se aspoň podívali na třetí a ten nejhezčí ostrov, kam jsme původně vůbec neplánovali jít. Ty první dva ostrůvky byly normální města na ostrově, včetně paneláků a továrny, ale ten třetí už byl jen les a roztomilé barevné dřevěné baráčky a maják, který opět prospekt ukazoval jako ohromnou stavu a vyklubala se z něj nepatrná věžička, která je tak bílá, že v tom všem sněhu není ani vidět… Každopádně jestli někdy pojedete na souostroví Saynatsalo, zamiřte rovnou na výlet na třetí ostrůvek Muurasalo!
No a co to lyžování? Tak nejsou to tu žádné Alpy, ale na rozdíl od nich je tu aspoň sníh. Dvakrát jsme lyžovali ve středisku Laajavuori, které mám cca 20min pěšky od domu a mají tam dvě lehčí sjezdovky. Nevýhoda finských sjezdovek ani není tak profil, jako že jsou pěkně krátké, ale na druhou stranu vůbec nestojíte fronty, takže za tři hoďky si zalyžujete až až. Druhé středisko, Riihivuori, je odsud vzdálené cca 20km a největší nevýhoda je doprava, protože se tam veřejnou dopravou nedostanete, respektive nejbližší zastávka je 3km… No ale chce, stačí být zdravě asertivní a poslat pár emailů s dotazem, jak se k nim dostat, až se dozvíte, že pro vás zřídili skibus :-D No, ono to spíš bylo pro to, že tento týden byli ve Finsku lyžařské prázdniny, ale vzhledem k tomu, že jsme pokaždé byly jediné, kdo ten skibus využíval, dost to tak vypadalo. Jo a taky mi ještě z jednoho střediska po několikátém dotěrném dotazu oznámili, ať dojedeme na tu a tu stanici, a pak ať zavoláme, že pro nás dojedou autem, tak proč by nám nemohli zřídit soukromý skibus? :))
Jinak středisko Riihivuori má 8 sjezdovek, 2 černé, 2 červené, 2 modré a 2 zelené, ale černé sou spíš červené a modrá je zase docela obtížná, takže pakliže máte rádi červenou, docela fajn si zalyžujete, i když zas krátce ale, zato bez front. Co vás tady ale zajisté překvapí je, že středisko začíná nahoře, tedy že parkoviště, bufet a pokladny jsou na vrcholu a první se jede dolů. My si až tak po 15ti jízdách všimli, že je to proto, že ten kopec končí v jezeře! No a to jen díky tomu, že pod náma začali lidi bruslit :-) Ono jak je to všechno bílé, není to moc poznat, každopádně kdo to u vleku neubrzdí, může buďto plavat, nebo bruslit, tak už to ve Finsku chodí.

Tak jsem chtěla napsat jen krátkou zmínku, že žiju, a zas jsem se nějak rozepsala… Snad to někdo přečte :-P
Ve čtvrtek ráno jedu na výlet do Petrohradu, takže další román příští týden.
žijte blaze a dejte o sobě vědět! papa J