Věřte tomu nebo ne, dnes je to přesně dva měsíce, co jsem se usídlila ve své severské noře. No a co je tady na severu nového?
Tento týden mě tu navštívila ségra, což vám možná nepřijde jako až taková bomba, ale pro mě to byl zatím největší zážitek pobytu. Za prvé na tom bylo zvláštní, vidět ji po roce opět v Evropě, no a za druhé byla velice příjemná změna mít tu tak blízkého človíčka. To jsem si ale uvědomila, až jak její autobus zmizel za obzor. Jojo, je tady spousta fajn lidiček, ale mít na blízku svou blízkou spřízněnou dušičku, to prostě nahradit nejde…
No a co jsme tu ten týden prováděli? Monďa teda přijela především kvůli lyžím, ale zvládla jsem ji vytáhnout na výlet po městě, na sněžnice, dokonce na běžky, a pak taky na výlet na blízké ostrovy Saynatsalo. Ty mne na mapě zaujaly hned po příjezdu. Jedná se o souostroví tří ostrůvků na rozsáhlém jezeře cca 10km na jih odsud. Láká mě zajet tam na jaře na kole, protože tam vedou cesty podél břehu, ale my jsme se tam zatím vydali městskou dopravou. Hlavní ostrov, který se právě jmenuje Saynatsalo je znám pro svou radnici, která má být jednou z velkolepých staveb Alvara Alty, pak místní kostel a pláže, což jsme nějak nezvládly vyzkoušet. Radnice a kostel ale zůstali poněkud za naším očekáváním. Ne že by to nebyly zajímavé stavby, ale zas ne tak velkolepé, jak je průvodce popisuje. Oni v těch průvodcích vždycky dokážou obyčejný barák tak barvitě popsat, že člověk čeká, bůh ví, co to nebude, a ona pak taková normální stavba… Tak například tahle radnice podle fotek a popisu působí aspoň pětkrát tak velká, než ve skutečnosti je, o ostatních dojmech nemluvě…
Takže největším zážitkem z tohoto ostrova se nám stalo setkání s jakousi osobou, která vycházeje ze hřbitova, jala se nám před kostelem cosi vyprávět, jak jinak než finsky. Ve snaze o co největší slušnost k postarší osobě jsem ji svou nejlepší finštinou oznámila, že teda "en puhu suomea", jakože nemluvím finsky, což pro ni ale bylo očividně důkazem, že mluvím docela plynně… Takže se nedala ničím zastrašit a vykládala dál. Bohužel už jsem zapomněla, jak se řekne, že nerozumím, tak jsem jen kroutila hlavou, krčila rameny, a opakovala "Anteeks a sori", ale nic to nepomohlo. Tak jsem se aspoň před ségrou blýskla tím, že jsem pani sdělila, že studuju psychologii v Jyvaskyle, už si tak nejsem jistá, že pochopila že psychologii čtvrtým rokem, ale ptala se kolik a to bylo první, co mě napadlo, páč sem nevěděla kolik čeho :-) My se na oplátku dozvěděli, že její pravděpodobně děti mluví anglicky, německy a francouzsky ale ona ne a taky že má k tomu kostelu nějaký osobní vztah od roku 1996, jaký už jsme se ale nedopáraly, pak už to pani nějak přestalo bavit.
To ale nebylo naše poslední divné setkání toho dne. Monďa se dočetla, že na dalším ostrůvku je nějaké muzeum obchodu, respektive obchod zařízený ve starém stylu a sloužící jako muzeum. Nakonec se z toho vyklubalo takové vetešnictví, respektive soukromá sbírka místní babči, která očividně ráda sbírá úplně cokoliv a taky ráda povídá a dělí se o svou sbírku i vzpomínky s kolemjdoucími. Odvážně jsem na ni vytasila své "En puhu suomea" a babča na nás překvapivě spustila skvělou angličtinou, a tak jsme příštích dvacet minut poslouchaly, jak miluje Švejka, jak je Havel skvělej a jak se máme, že máme zas tu svou znovu získanou nezávislost. Zajímavé, ale přeci jen trochu podivné setkání.
Od téhle babči jsme se také dozvěděli, že na dalším ostrůvku je nějaká malebná kavárnička, tak jsme se rozhodli ji vyzkoušet. Krom toho, že obsluha spala, tak to tam nebylo malebné ani trochu… Já teda nevím jak vy, ale já si pod malebností představuju něco jiného než krabice haribáčků a herní automat… Ale díky babče jsme se aspoň podívali na třetí a ten nejhezčí ostrov, kam jsme původně vůbec neplánovali jít. Ty první dva ostrůvky byly normální města na ostrově, včetně paneláků a továrny, ale ten třetí už byl jen les a roztomilé barevné dřevěné baráčky a maják, který opět prospekt ukazoval jako ohromnou stavu a vyklubala se z něj nepatrná věžička, která je tak bílá, že v tom všem sněhu není ani vidět… Každopádně jestli někdy pojedete na souostroví Saynatsalo, zamiřte rovnou na výlet na třetí ostrůvek Muurasalo!
No a co to lyžování? Tak nejsou to tu žádné Alpy, ale na rozdíl od nich je tu aspoň sníh. Dvakrát jsme lyžovali ve středisku Laajavuori, které mám cca 20min pěšky od domu a mají tam dvě lehčí sjezdovky. Nevýhoda finských sjezdovek ani není tak profil, jako že jsou pěkně krátké, ale na druhou stranu vůbec nestojíte fronty, takže za tři hoďky si zalyžujete až až. Druhé středisko, Riihivuori, je odsud vzdálené cca 20km a největší nevýhoda je doprava, protože se tam veřejnou dopravou nedostanete, respektive nejbližší zastávka je 3km… No ale chce, stačí být zdravě asertivní a poslat pár emailů s dotazem, jak se k nim dostat, až se dozvíte, že pro vás zřídili skibus :-D No, ono to spíš bylo pro to, že tento týden byli ve Finsku lyžařské prázdniny, ale vzhledem k tomu, že jsme pokaždé byly jediné, kdo ten skibus využíval, dost to tak vypadalo. Jo a taky mi ještě z jednoho střediska po několikátém dotěrném dotazu oznámili, ať dojedeme na tu a tu stanici, a pak ať zavoláme, že pro nás dojedou autem, tak proč by nám nemohli zřídit soukromý skibus? :))
Jinak středisko Riihivuori má 8 sjezdovek, 2 černé, 2 červené, 2 modré a 2 zelené, ale černé sou spíš červené a modrá je zase docela obtížná, takže pakliže máte rádi červenou, docela fajn si zalyžujete, i když zas krátce ale, zato bez front. Co vás tady ale zajisté překvapí je, že středisko začíná nahoře, tedy že parkoviště, bufet a pokladny jsou na vrcholu a první se jede dolů. My si až tak po 15ti jízdách všimli, že je to proto, že ten kopec končí v jezeře! No a to jen díky tomu, že pod náma začali lidi bruslit :-) Ono jak je to všechno bílé, není to moc poznat, každopádně kdo to u vleku neubrzdí, může buďto plavat, nebo bruslit, tak už to ve Finsku chodí.
Tak jsem chtěla napsat jen krátkou zmínku, že žiju, a zas jsem se nějak rozepsala… Snad to někdo přečte :-P
Ve čtvrtek ráno jedu na výlet do Petrohradu, takže další román příští týden.
žijte blaze a dejte o sobě vědět! papa J
Tento týden mě tu navštívila ségra, což vám možná nepřijde jako až taková bomba, ale pro mě to byl zatím největší zážitek pobytu. Za prvé na tom bylo zvláštní, vidět ji po roce opět v Evropě, no a za druhé byla velice příjemná změna mít tu tak blízkého človíčka. To jsem si ale uvědomila, až jak její autobus zmizel za obzor. Jojo, je tady spousta fajn lidiček, ale mít na blízku svou blízkou spřízněnou dušičku, to prostě nahradit nejde…
No a co jsme tu ten týden prováděli? Monďa teda přijela především kvůli lyžím, ale zvládla jsem ji vytáhnout na výlet po městě, na sněžnice, dokonce na běžky, a pak taky na výlet na blízké ostrovy Saynatsalo. Ty mne na mapě zaujaly hned po příjezdu. Jedná se o souostroví tří ostrůvků na rozsáhlém jezeře cca 10km na jih odsud. Láká mě zajet tam na jaře na kole, protože tam vedou cesty podél břehu, ale my jsme se tam zatím vydali městskou dopravou. Hlavní ostrov, který se právě jmenuje Saynatsalo je znám pro svou radnici, která má být jednou z velkolepých staveb Alvara Alty, pak místní kostel a pláže, což jsme nějak nezvládly vyzkoušet. Radnice a kostel ale zůstali poněkud za naším očekáváním. Ne že by to nebyly zajímavé stavby, ale zas ne tak velkolepé, jak je průvodce popisuje. Oni v těch průvodcích vždycky dokážou obyčejný barák tak barvitě popsat, že člověk čeká, bůh ví, co to nebude, a ona pak taková normální stavba… Tak například tahle radnice podle fotek a popisu působí aspoň pětkrát tak velká, než ve skutečnosti je, o ostatních dojmech nemluvě…
Takže největším zážitkem z tohoto ostrova se nám stalo setkání s jakousi osobou, která vycházeje ze hřbitova, jala se nám před kostelem cosi vyprávět, jak jinak než finsky. Ve snaze o co největší slušnost k postarší osobě jsem ji svou nejlepší finštinou oznámila, že teda "en puhu suomea", jakože nemluvím finsky, což pro ni ale bylo očividně důkazem, že mluvím docela plynně… Takže se nedala ničím zastrašit a vykládala dál. Bohužel už jsem zapomněla, jak se řekne, že nerozumím, tak jsem jen kroutila hlavou, krčila rameny, a opakovala "Anteeks a sori", ale nic to nepomohlo. Tak jsem se aspoň před ségrou blýskla tím, že jsem pani sdělila, že studuju psychologii v Jyvaskyle, už si tak nejsem jistá, že pochopila že psychologii čtvrtým rokem, ale ptala se kolik a to bylo první, co mě napadlo, páč sem nevěděla kolik čeho :-) My se na oplátku dozvěděli, že její pravděpodobně děti mluví anglicky, německy a francouzsky ale ona ne a taky že má k tomu kostelu nějaký osobní vztah od roku 1996, jaký už jsme se ale nedopáraly, pak už to pani nějak přestalo bavit.
To ale nebylo naše poslední divné setkání toho dne. Monďa se dočetla, že na dalším ostrůvku je nějaké muzeum obchodu, respektive obchod zařízený ve starém stylu a sloužící jako muzeum. Nakonec se z toho vyklubalo takové vetešnictví, respektive soukromá sbírka místní babči, která očividně ráda sbírá úplně cokoliv a taky ráda povídá a dělí se o svou sbírku i vzpomínky s kolemjdoucími. Odvážně jsem na ni vytasila své "En puhu suomea" a babča na nás překvapivě spustila skvělou angličtinou, a tak jsme příštích dvacet minut poslouchaly, jak miluje Švejka, jak je Havel skvělej a jak se máme, že máme zas tu svou znovu získanou nezávislost. Zajímavé, ale přeci jen trochu podivné setkání.
Od téhle babči jsme se také dozvěděli, že na dalším ostrůvku je nějaká malebná kavárnička, tak jsme se rozhodli ji vyzkoušet. Krom toho, že obsluha spala, tak to tam nebylo malebné ani trochu… Já teda nevím jak vy, ale já si pod malebností představuju něco jiného než krabice haribáčků a herní automat… Ale díky babče jsme se aspoň podívali na třetí a ten nejhezčí ostrov, kam jsme původně vůbec neplánovali jít. Ty první dva ostrůvky byly normální města na ostrově, včetně paneláků a továrny, ale ten třetí už byl jen les a roztomilé barevné dřevěné baráčky a maják, který opět prospekt ukazoval jako ohromnou stavu a vyklubala se z něj nepatrná věžička, která je tak bílá, že v tom všem sněhu není ani vidět… Každopádně jestli někdy pojedete na souostroví Saynatsalo, zamiřte rovnou na výlet na třetí ostrůvek Muurasalo!
No a co to lyžování? Tak nejsou to tu žádné Alpy, ale na rozdíl od nich je tu aspoň sníh. Dvakrát jsme lyžovali ve středisku Laajavuori, které mám cca 20min pěšky od domu a mají tam dvě lehčí sjezdovky. Nevýhoda finských sjezdovek ani není tak profil, jako že jsou pěkně krátké, ale na druhou stranu vůbec nestojíte fronty, takže za tři hoďky si zalyžujete až až. Druhé středisko, Riihivuori, je odsud vzdálené cca 20km a největší nevýhoda je doprava, protože se tam veřejnou dopravou nedostanete, respektive nejbližší zastávka je 3km… No ale chce, stačí být zdravě asertivní a poslat pár emailů s dotazem, jak se k nim dostat, až se dozvíte, že pro vás zřídili skibus :-D No, ono to spíš bylo pro to, že tento týden byli ve Finsku lyžařské prázdniny, ale vzhledem k tomu, že jsme pokaždé byly jediné, kdo ten skibus využíval, dost to tak vypadalo. Jo a taky mi ještě z jednoho střediska po několikátém dotěrném dotazu oznámili, ať dojedeme na tu a tu stanici, a pak ať zavoláme, že pro nás dojedou autem, tak proč by nám nemohli zřídit soukromý skibus? :))
Jinak středisko Riihivuori má 8 sjezdovek, 2 černé, 2 červené, 2 modré a 2 zelené, ale černé sou spíš červené a modrá je zase docela obtížná, takže pakliže máte rádi červenou, docela fajn si zalyžujete, i když zas krátce ale, zato bez front. Co vás tady ale zajisté překvapí je, že středisko začíná nahoře, tedy že parkoviště, bufet a pokladny jsou na vrcholu a první se jede dolů. My si až tak po 15ti jízdách všimli, že je to proto, že ten kopec končí v jezeře! No a to jen díky tomu, že pod náma začali lidi bruslit :-) Ono jak je to všechno bílé, není to moc poznat, každopádně kdo to u vleku neubrzdí, může buďto plavat, nebo bruslit, tak už to ve Finsku chodí.
Tak jsem chtěla napsat jen krátkou zmínku, že žiju, a zas jsem se nějak rozepsala… Snad to někdo přečte :-P
Ve čtvrtek ráno jedu na výlet do Petrohradu, takže další román příští týden.
žijte blaze a dejte o sobě vědět! papa J
1 komentář:
Lidunko, napsala jsi to mooooc hezky:-) Byl to tyden, ktery opravdu nemel chybu a ja ti za nej moc dekuju.
Jeste bych doplnila svuj dalsi velky finsky zazitek, a to nesmirnou ochotu Finu, se kterou jsem se zatim nesetkala. Vim, ze uz jsi ji avizovala davno, ale kdo nezkusi, neuveri a ja ted muzu rict, ze uz verim a do Finska se budu vracet rada.
Okomentovat