Tak tedy jak jsme se dostali do Rigy:
Letěli jsme z Tampere s Ryanair za 26euro, což bylo levnější než dostat se z Jyvaskyly na letiště a zpět, ale mělo to ten háček, že jsme se museli check-inovat on-line a mít jen kabinové zavazadlo. Takže nejen, že jsme si nemohli vzít sebou pistole a nože, ale ani větší šampón či pastu na zuby… Chápete to, deštník mi v klidu nechali, ale holkám zabavili šampón, který je zajisté mnohem nebezpečnější zbraň… Ale když si to pěkně rozlijete do lahviček po 100ml a pronášíte v průhledném igeliťáku, můžete si vzít na palubu klidně ciankály…
Dalším zážitkem letu byl náš přesladký steward, jehož pozorováním jsme se bavili až do Rigy, kde jsme přistáli něco před půl 11. Hned cestou z letiště jsme pocítili, že nejsme ve Finsku, jelikož autobus nás stál 0,40 lotyšských centů (15Kč) na rozdíl od autobusu na letiště v Tampere, za který jsme dali 4eura (105Kč…). Jinak nás v buse překvapila rázná paní průvodčí, což jsme taky moc nečekali.
Hostýlek jsme našli bez problémů a potěšilo nás zjištění, že je opravdu v samém centru města. Už se nedá říct, že by nás tak úplně potěšil pohled na schodiště, které se nám ukázalo, když jsme otevřeli dveře domu… Špína, oprýskané zdi a zápach moče, no bezva… Ale za dveřmi samotného hostelu v druhém patře to bylo velice příjemné, čisté a moderní. Měli jsme k dispozici dva pokoje – čtyřlůžkový a šestilůžkový a na chodbě dokonce počítač s internetem. Snídaně nás čekala v lednici :-). Večer jsme ještě vyrazili na jedno do města a krom toho, že jsme nemohli najít žádnou použitelnou hospodu, nějak jsme se nemohly dopátrat, jestli všechny kolemjdoucí slečny a paní jsou noční pracovnice, nebo tak prostě jenom vypadají… Jojo, Rusko je za rohem :-)
V sobotu kolem poledne jsme vyrazili do víru města a hned co jsme vyšli ze dveří hostelu, čekalo nás další překvápko: přátelé, ono totiž není světlo jako světlo! My se ve Finsku radujeme, jak už máme dlouhé a světlé dny a teprve teď jsme zjistili, že máme v poledne vlastně ještě tmu. Takové světlo, co my totiž máme v poledne, tak v Rize (o 500km jižněji) nastává tak ve 4 odpoledne, a to co mají v poledne v Rize, tak my budeme mít snad v květnu… Je ale nutno podotknout, že to značně závisí na počasí, neboť další dny už jsme si tolik světla neužili…
No a jak vypadá město? Nejlépe to asi vypoví fotky, ale když už to musí být, tak staré město bylo pěkné, i když se mi nějak nepodařilo proniknout do jeho uspořádání. Potkali jsme opět několik pěkných cihlových kostelů, dóm zkonstruovaný z mnoha stavebních stylů, nádherné infocentrum, nezajímavý hrad a spoustu malebných staroměstských budov. Ty co jsme ale potkávali blíže k periferii už tak malebné nebyly, i když se nedá říci, že by na tom Lotyši byli asi nějak špatně.
Po pár hodinách chození jsme zašli na jídlo do hezké hospůdky a konečně uznali, že přestože lotyšský Lat má silnější kurz než Euro (fakt nevim, kde k tomu přišli…), je tu pro nás levněji. No a hlavně si můžeme kdekoliv koupit alkohol a ještě k tomu levně :-) Jinak levně jsme tu pak nakupovali taky hlavně sýry a vozili se městskou dopravou. Večer jsme zahájili doma spotřebou právě zmíněných surovin a vydali se do víru velkoměsta. Po nějakém tom obcházení nevábných podniků jsme nakonec skončili v té samé hospůdce co na oběd. Ještě jsme stihli pár písniček jazzové kapely, a pak nás čekala diskotéka o patro níž.
Neděle tudíž pro některé z nás začala až po poledni, ale nebylo vůbec proč litovat, protože venku neskutečně lilo. Zkoušeli jsme se pak jít v tom počasí trochu projít, ale moc se to nedalo. Chtěli jsme se podívat na druhý břeh, než je staré město, ale přechod přes řeku (asi třikrát takovou jak Vltava) nás v tom větru a dešti tak unavil, že jsme nasedli na tramvaj a jeli do centra Lido, které nám doporučila paní domácí. Lido je síť restaurací ve starém stylu, kde si s široké samoobslužné nabídky vyberete královskou hostinu a následně zaplatíte to co v Jyv možná tak za malou pizzu. Takže jsme tam strávili zbytek odpoledne a večer pokračovali v domácím hodování po návštěvě supermarketu.
Pondělní počasí nás bohužel nepotěšilo o nic víc než to nedělní, ale přesto jsme se s Michalem a Katkou rozhodli vydat do etnografického open-air muzea, což je vlastně takový skanzen, akorát že domečky nejsou replikami, ale dovezenými a zrekonstruovanými originály. Bohužel únor asi není nejlepší doba na návštěvu takového typu muzeí. Sice bylo otevřeno a my si užívali, že jsme jediní návštěvníci, ale byla škoda, že jsme nemohli do žádného domečku dovnitř a navíc bysme v létě asi viděli i předváděčku nějakých dobových řemesel… Ale stejně to bylo moc pěkné a zajímavé, koneckonců, mrkněte se na fotky ;-)
No a na závěr už nás čekala jen kratochvíle v podobě sezení fronty na známky. Sehnat v Lotyšskou takovou poštovní známku totiž není jen tak. Prodávají se jen na poště, no a když máte štěstí, že ta hlavní je zrovna v rekonstrukci, tak vás na té vedlejší překvapí pěkná hromada lidí. Pořád to ale není ono, dokud si nevytáhnete lísteček s pořadovým číslem 600, když na tabuli svítí 440… A to chcete jen 5 známek… Naštěstí nám nějaká paní vrazila do ruky číslo 496, páč se jí asi nechtělo čekat, tak jsme to oddaně vyseděli s grilovaným kuřetem v pytlíku a mohli snad potěšit své blízké :-)
Na závěr jsme se opět vyzbrojili šampóny a pastami na zuby, uzavřeli do pytlíku nebezpečné smetany do kávy a vyrazili na letiště.
No, a když nás ani ve Finsku nezavřeli, poté co jsme cestou z Lotyšského Duty Free tak pěkně cinkali, můžeme prohlásit, že jsme se šťastně navrátili domů :-)
Letěli jsme z Tampere s Ryanair za 26euro, což bylo levnější než dostat se z Jyvaskyly na letiště a zpět, ale mělo to ten háček, že jsme se museli check-inovat on-line a mít jen kabinové zavazadlo. Takže nejen, že jsme si nemohli vzít sebou pistole a nože, ale ani větší šampón či pastu na zuby… Chápete to, deštník mi v klidu nechali, ale holkám zabavili šampón, který je zajisté mnohem nebezpečnější zbraň… Ale když si to pěkně rozlijete do lahviček po 100ml a pronášíte v průhledném igeliťáku, můžete si vzít na palubu klidně ciankály…
Dalším zážitkem letu byl náš přesladký steward, jehož pozorováním jsme se bavili až do Rigy, kde jsme přistáli něco před půl 11. Hned cestou z letiště jsme pocítili, že nejsme ve Finsku, jelikož autobus nás stál 0,40 lotyšských centů (15Kč) na rozdíl od autobusu na letiště v Tampere, za který jsme dali 4eura (105Kč…). Jinak nás v buse překvapila rázná paní průvodčí, což jsme taky moc nečekali.
Hostýlek jsme našli bez problémů a potěšilo nás zjištění, že je opravdu v samém centru města. Už se nedá říct, že by nás tak úplně potěšil pohled na schodiště, které se nám ukázalo, když jsme otevřeli dveře domu… Špína, oprýskané zdi a zápach moče, no bezva… Ale za dveřmi samotného hostelu v druhém patře to bylo velice příjemné, čisté a moderní. Měli jsme k dispozici dva pokoje – čtyřlůžkový a šestilůžkový a na chodbě dokonce počítač s internetem. Snídaně nás čekala v lednici :-). Večer jsme ještě vyrazili na jedno do města a krom toho, že jsme nemohli najít žádnou použitelnou hospodu, nějak jsme se nemohly dopátrat, jestli všechny kolemjdoucí slečny a paní jsou noční pracovnice, nebo tak prostě jenom vypadají… Jojo, Rusko je za rohem :-)
V sobotu kolem poledne jsme vyrazili do víru města a hned co jsme vyšli ze dveří hostelu, čekalo nás další překvápko: přátelé, ono totiž není světlo jako světlo! My se ve Finsku radujeme, jak už máme dlouhé a světlé dny a teprve teď jsme zjistili, že máme v poledne vlastně ještě tmu. Takové světlo, co my totiž máme v poledne, tak v Rize (o 500km jižněji) nastává tak ve 4 odpoledne, a to co mají v poledne v Rize, tak my budeme mít snad v květnu… Je ale nutno podotknout, že to značně závisí na počasí, neboť další dny už jsme si tolik světla neužili…
No a jak vypadá město? Nejlépe to asi vypoví fotky, ale když už to musí být, tak staré město bylo pěkné, i když se mi nějak nepodařilo proniknout do jeho uspořádání. Potkali jsme opět několik pěkných cihlových kostelů, dóm zkonstruovaný z mnoha stavebních stylů, nádherné infocentrum, nezajímavý hrad a spoustu malebných staroměstských budov. Ty co jsme ale potkávali blíže k periferii už tak malebné nebyly, i když se nedá říci, že by na tom Lotyši byli asi nějak špatně.
Po pár hodinách chození jsme zašli na jídlo do hezké hospůdky a konečně uznali, že přestože lotyšský Lat má silnější kurz než Euro (fakt nevim, kde k tomu přišli…), je tu pro nás levněji. No a hlavně si můžeme kdekoliv koupit alkohol a ještě k tomu levně :-) Jinak levně jsme tu pak nakupovali taky hlavně sýry a vozili se městskou dopravou. Večer jsme zahájili doma spotřebou právě zmíněných surovin a vydali se do víru velkoměsta. Po nějakém tom obcházení nevábných podniků jsme nakonec skončili v té samé hospůdce co na oběd. Ještě jsme stihli pár písniček jazzové kapely, a pak nás čekala diskotéka o patro níž.
Neděle tudíž pro některé z nás začala až po poledni, ale nebylo vůbec proč litovat, protože venku neskutečně lilo. Zkoušeli jsme se pak jít v tom počasí trochu projít, ale moc se to nedalo. Chtěli jsme se podívat na druhý břeh, než je staré město, ale přechod přes řeku (asi třikrát takovou jak Vltava) nás v tom větru a dešti tak unavil, že jsme nasedli na tramvaj a jeli do centra Lido, které nám doporučila paní domácí. Lido je síť restaurací ve starém stylu, kde si s široké samoobslužné nabídky vyberete královskou hostinu a následně zaplatíte to co v Jyv možná tak za malou pizzu. Takže jsme tam strávili zbytek odpoledne a večer pokračovali v domácím hodování po návštěvě supermarketu.
Pondělní počasí nás bohužel nepotěšilo o nic víc než to nedělní, ale přesto jsme se s Michalem a Katkou rozhodli vydat do etnografického open-air muzea, což je vlastně takový skanzen, akorát že domečky nejsou replikami, ale dovezenými a zrekonstruovanými originály. Bohužel únor asi není nejlepší doba na návštěvu takového typu muzeí. Sice bylo otevřeno a my si užívali, že jsme jediní návštěvníci, ale byla škoda, že jsme nemohli do žádného domečku dovnitř a navíc bysme v létě asi viděli i předváděčku nějakých dobových řemesel… Ale stejně to bylo moc pěkné a zajímavé, koneckonců, mrkněte se na fotky ;-)
No a na závěr už nás čekala jen kratochvíle v podobě sezení fronty na známky. Sehnat v Lotyšskou takovou poštovní známku totiž není jen tak. Prodávají se jen na poště, no a když máte štěstí, že ta hlavní je zrovna v rekonstrukci, tak vás na té vedlejší překvapí pěkná hromada lidí. Pořád to ale není ono, dokud si nevytáhnete lísteček s pořadovým číslem 600, když na tabuli svítí 440… A to chcete jen 5 známek… Naštěstí nám nějaká paní vrazila do ruky číslo 496, páč se jí asi nechtělo čekat, tak jsme to oddaně vyseděli s grilovaným kuřetem v pytlíku a mohli snad potěšit své blízké :-)
Na závěr jsme se opět vyzbrojili šampóny a pastami na zuby, uzavřeli do pytlíku nebezpečné smetany do kávy a vyrazili na letiště.
No, a když nás ani ve Finsku nezavřeli, poté co jsme cestou z Lotyšského Duty Free tak pěkně cinkali, můžeme prohlásit, že jsme se šťastně navrátili domů :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat