Květnový update!

Čím jsem ve Finsku déle, tím jsem klidnější, což můžete mimo jiné sledovat i na tom, jak často sem přispívám... Druhé vysvětlení by mohlo být, že buď není o čem, nebo je to nepopsatelné, takže radši sledujte fotky ;-)
Už se to tu chýlí ke konci, takže se ještě snažím dohnat, co jsem dosud nestihla, ať už do školy, nebo co se společenského života a mezikulturního poznávání týká. Na vyprávění nemám sílu, tak pro ty zvás, co ještě vydrželi, snad jen dalších pár kulturních poznatků z finska.

• už jsem se asi zmiňovala, že Finové nesolí silnice. Pak ale nastává otázka, jak se tu dá řídit? jednoduše, mají tu prostě v pneumatikách hřebíky! nutno ještě podotknout, že přestože na všech kolech jsou hroty a mají tu mrazy co čechy nepoznaly, kvalita silnic se nedá vůbec porovnávat.
  
• Znáte tu o tom zamrzlym Dněpru a za nim hups do žita? Tak něco obdobnýho je možný i ve Finsku. Žito jsem teda nepotkala, ale zato tu momentálně sněží na rozkvetlý narcisky a tulipány...
• "Jedeme na chatu." to v každé zemi znamená něco jiného. Čech okopává záhonky, natírá garáž, peče buřty a hraje na kytaru. Fin rybaří, peče si ryby na ohni, když je hlad než se vytahají všechny ryby ze sítě tak jí míto buřtů makkary (takové tlusté grilovací párky), roztápí si saunu na 115stupňů, nahřívá se v ní a skáče pak do jezera, jezdí si na loďce na pikniky, páč asi každý Fin má chatu u jezera, přeci jen jich tu mají 188 000. Takže se nenechte ošálit, ty zasněžené holé plochy podél silnice nejsou odpočívadla, nýbrž jezera!
• A jak takový Fin vypadá? Samozřejmě blonďák s modrýma očima co vám vesele vypráví vtipy o blondýnách. Ve městě frajírek co by pořád pařil, pak ale přijede na chatu, oblíkne si kombinézu, skočí do loďky a uměleckými pohyby tahá ryby ze sítě (jen pro porovnání, natvrdlím cizincům to trvá přibližně hodiny tři a jemu 15min...)
• Hrají tady baseball, ale není to ten samý baseball co všude jinde na světě, tady mají svůj vlastní finský baseball. Na první pohled to může vypadat stejně, ale když přijdete blíž, tak zjistíte, že nenadhazují, jen vyhazují míč do vzduchu těsně u pálkaře, pálka je asi o 20cm delší než normální, míč vypadá jak zkamenělý teniskák, polaři mají na hlavách gumové helmy jak boxeři, rukavice vypadají jak pro hokejového brankáře a běžci místo do čtverce běhají do obráceného Z. Co mě ale dostalo nejvíc, že si můžete vybrat, po kterém odpalu poběžíte, prostě až se vám bude líbit...
• Jak poznáte,že lidé začínají opouštět koleje? Na chodbách se objevuje čím dál tim více matrací, křesel a stolů. Jednoduše dejte na chodbu, co jste si pořídili navíc či našli na chodbě při vašem příjezdu, někomu se to zas bude hodit a kdo dřív příde ten dřív mele je férové pravidlo.
• Pozrouji, že jsem ve finsku fakt dlouho. Makkary jím téměř denně, z normálního chleba jsem přešla na žitný, v sauně už občas hážu vodu na rozpálené kameny, na semaforu zásadně stojím i uprostřed pouště, u zkoušek nepodvádím, jen má spotřeba kávy spíše klesá, páč mi dochází.
• Tolik asi poznatky pro dnešek, možná za měsíc zas něco přidám, když si vzpomenu.

Dubnový update!

Díky všem, co ještě vydrželi a stále mi zachovávají věrnost a zároveň se omlouvám, že jsem se tak dlouho neozvala. Jednak jsem občas i předstírala studium a druhak mě přeci jen drobátko přešla psavá... Nicméně se obávám, že to nikterak nenapomůže tomu, aby to dneska bylo kratší :-)
Tak co nového v zemi půlnočního slunce?
Jak už jsem zmínila, trochu jsem studovala, takže jsem měla i možnost vyzkoušet, jak se ve Finsku dělají zkoušky. Povím vám, to se může stát vážně jen tady… Dělala jsem zkoušku z klinické psychologie II. a zadání znělo, že si máme přečíst 10 kapitol z dané
megabichle, napsat na ně summary, a že pak budem při diskusním setkání učit ostatní, co jsme se naučili… Takže to ve výsledku vypadalo tak, že nás ten člověk zavřel na tři hodiny do místnosti a nechal nás tam samotný diskutovat o tom, co jsme si přečetli. A věřte tomu nebo ne, my se o tom vážně bavili a to dokonce anglicky, i když nás tam byla polovina Čechů. Asi jsme ve Finsku už vážně dlouho. Mohlo by se tohle stát u nás?

Pak jsem taky konečně navštívila Helsinky, finské hlavní město. Není to zas nic velkolepého, mají tam pěkný přístav plný obrovských trajektů, co vypadají jak plovoucí sídliště, dvě ohromné katedrály, které vám na ten drsný sever vůbec nezapadnou, zvláštní Sibeliův památník vypadající jak varhany, respektive seskupení děravých trubek, a pak ještě chrám vytesaný ve skále - ale nečekejte žádnou Petru, to se prostě tak stalo, že uprostřed kulatého náměstí trčel kus skály, tak moudrý Fin vzal krumpáč, vykutal do ní důlek a v něm zřídil moderní chrám. Na Helsinkách mi přišla asi nejzajímavější ostrovní pevnost Soumelina, která je jen 15min lodí
městské hromadné dopravy od centra. Je tam k vidění spousta zdí a děl a taky ponorka, ale hlavně je to na ostrově a když vyjde počasí, jsou tam nádherné výhledy na moře.
Dalším zážitkem z Helsinek byla návštěva tradiční reastaurace zdobené v námořnickém stylu, kde jsme mohli na švédském stolu ve finském podání ochutnat soba na několik způsobů, lososa, guláš, saláty, různé druhy příloh a výbornou brokolicovou polívku. Ještě jsme poklábolisili s párečkem majitelů a dostali tak slevu ze sympatie, můžu vřele doporučit ;-)

No a minulý týden jsem vyrazila za sněhem na sever do Laponska. Dali jsme se dohromady 4 šílenci: já, Bára, Tijo z Holandska a Laura ze Španělska, zabalili báglíky a nazuli lyže a vyrazili putovat 5 dní po divočině národního parku Urho Kekkosen. Ubytko jsme měli zajištěný v rezervovatelných chatách takzvaných "Wilderness huts". To si prostě zaplatíte lůžko s matrací, dostanete klíček a večer přijedete do chaty, kde na vás čeká postel, dřevo, plynový vařič a nádobí a když máte štěstí, tak i vysekaná díra do ledu, kde můžete nabírat vodu. Když to štěstí nemáte, tak ochutnáte sněhovou polívčičku. Věřte tomu nebo ne, k takhle vybaveným chatám ale nevede žádná značená cesta, takže pěkně s mapou a kompasem, což je pro děcka z Prahy docela zážitek. Když máte ale štěstí, tak šel někdo tou cestou den před váma a v noci nesněžilo a můžete jít po jeho stopě. Když máte ještě větší štěstí, nejde nikdo za váma a o chajdu se nemusíte dělit. Jinak je to samozřejmě romantika při svíčkách, smradu zpoceného oblečení a večerní koupelí v ledové řece, je-li do ní vyroben zmíněný otvor. Velice rychle přijdete na několik základních pravidel, a to třeba že ten krásný bílý snížek je pěkná potvora, které se nedá utéct a ni když jdete na záchod. Sundavat lyže se proto nevyplácí, protože jakmile uděláte krok mimo lyži nebo dobře vyjetou cestu, jste po pás ve sněhu a to už si nesundáte ani gatě... Taky naspoléhejte na to, že když bude ráno svítit sluníčko, vydrží to celý den. My jsme zažili azurové nebe a sněhovou bouři minimálně třikrát za den... Polární záři ani polárního medvěda jsme bohužel nepotkali, protože na prvního je už moc světlo a na druhého asi už moc teplo. Ale co vám tu budu vyprávět, radši se podívejte na fotky ;-)
Fakt už nemám nějak psavou, tak jste se třeba dneska aspoň zvládli dočíst do konce. Zbytek za chvíli povyprávim osobně.
Mějte se všichni krásně.
Pápátko J

Petrohrad - závěr

Třetí den, jsme měli možnost zažít pravé ruské MDŽ. Věřte, nevěřte, v Rusku se to stále velkolepě slaví. A vypadá to tak, že již od čtvrtka jsme mohli potkávat do sebe zavěšené páry a latexové modelky s velkými kyticemi, balónky a šampaňským.
Jinak nás v sobotu čekala vyhlídková projížďka autobusem. Velice rychle jsme pochopili, proč nemohla být tahle část programu hned na začátku, tedy v pátek, jelikož to se městem nedá vůbec projet... Ve čtyřmiliónovém Petrohradu přibyde denně několik set aut, takže v Praze jsme na tom ještě stále docela v pohodě! Zato v sobotu dopoledne byly ulice vymetené, takže to byla pohodička. Při projížďce nám několikrát zastavili, abysme si mohli udělat fotky, prohlídnout Auroru, nakoupit a zdarma se napít. V takovém správném suvenir-shopu totiž dostanete zdarma vodku všemožných příchutí, kafe, čaj a bonbónky a ještě se můžete vyčůrat, což se tady hned tak někde nedá, a to si piště, že tam nějakou tu chvilku strávíte a taky nějaký ten rublík utratíte :-)
Další památkou, kterou jsme měli na programu, byl chrám sv. Izáka. Ten nění v Rusku ani pravoslavné církvi nijak významnou postavou, ale měl to štěstí, že jeho svátek se zrovna schoduje s narozeninami Petra Velikého, takže se po něm pojmenoval třetí největší chrám v Evropě, po Sv.Petru a Pavlovi ve Vatikánu a st. Paul's v Londýně. Stavba své přemožitele i architekturou připomíná. Pro mě to byla další z nádherných a až přespříliš přepychových megalomanských staveb, nad kterou zůstává rozum stát...
Po menší procházce, svačině a pózováním s Petrem Velikým nás čekal Zimní Palác a Ermitáž. Zimní Palác, původně sídlo carů, je dnes součástí Ermitáže, nejrozsáhlejšího muzea v Rusku a asi i jinde. Rozkládá se totiž v pěti budovách a asi ani za tři týdny byste ho důkladně celé neprošli. Původně vzniklo jako soukromá sbírka Kateřiny Veliké (tušim), pak pokračovali její děti a dnes je z toho velkolepá přehlídka všeho možného. Začíná to přehlídkou nádherně zdobených interiérů Zimního Paláce, přes obrazárnu všech ruských generálů, po Leonarda, Moneta, Picassa a další. Pak jsou tam k vidění různé sochy a třeba i Mongolské stany a brnění, ale také určitě tisíce dalších věcí, co jsme nepotkali.
No a pak už nás čekala jen procházka domů, kterou jsme tentokrát nevzali po tý nejhlavnější ulici a bylo to o dost jiný kafe. Večer žádná limuzína, jen soukromá párty na pokoji s džinem a tonikem, co se tu dal smíchaný do litru a půl pořídit ani ne za 50Kč, ráno balení a odjezd. Po cestě domů samozřejmě nemohl chybět velký nákup vodky, vín a piv a takových užitečných věcí, jako třeba zubní pasty, kterou jsme pořídili tak desetkrát levněji než ve Finsku. Takže celý autobus zas pěkně cinkal, ale celníci se to naštěstí rozhodli nechat bez povšimnutí a my mohli úlovek vesele dotáhnout až domů.

Petrohrad - den 2.: megalomanske stavby a vyjizdka snobu

Tak koukam, ze moje zprava o prvnim dnu byla opet vycerpavajici, tak se to pokracovani pokusim nejak zkratit. Stejne se to skladao pervazne z chozeni po pamatkach a o tom vam nejvice povi fotky!

V patek se nas ujal rusky pruvodce, coz byla pro nas jedina zachrana, nebot nas rusofil Mikko se nejen strasne rad poslouchal, ale hlavne se snazil byt nesmirne vtipny a nepouzival temer intonaci, takze se nedal poslouchat. Jeli jsme prvni mimo Petrohrad, do mestecka Pushkin, kde jsme navstivili Katerinsky palac, takove megalomanske sidlo cele ve zlate, proste idealni letni chalupa pro jednu panicku :-) Pak jsme jeli zpet do Petrohradu a prohlidli si chram Spasitele v krvi, jak se to rika udajne cesky, nebo chram Prolite krve (Spilled blood) jak se mu rika v anglictine, ruske verzi nerozumim. Kazdopadne tenhle chram, ktery dnes slouzi uz jen jako muzeum, byl postaven jako pamatnik na miste, kde byl zavrazden car Alexandr II. (na vic se me neptejte, zas takovy pozor jsem pri vykladu nedavala :-). Tahle nadherna stavba je zajimava nejen tim, ze je to nejvice rusky vypadajici pamatka v Petrohradu, ale taky ze je uvnitr vyzdobena samymi mozaikami. Je to tam samy obraz, samy nabozensky vyjev, nenajdete tam kousek zdi bez obrazu a nic z toho neni malba, same mozaiky, fakt uzasny! Taky jsme se dozvedeli, ze momentalne rekonstruji dvere oltare, a ta rekonstrukce bude stat zhruba 7 milionu dolaru... Kolik asi stala rekonstrukce celho chramu?... V takovych chvilich jsem se nemohla ubranit predstvam, jak tohle carove staveli zatimco lide na sibiri umirali hlady, kolik lidi dneska strada a tady se za neuveritelne penize rekonstruji nejake dvere... A k cemu je to dobre?

Po navsteve chramu nas cekalo volne odpoledne, ktere jsme vyplnili navstevou trziste se suvenyry, prochazkou k aurore, a pak pesi prochazkou do hotelu, ktery byl sice vlastne v centru, ale presto cesta k nemu trvala vice jak 3/4hodiny. Behem toho odpoledne jsme take zasli na jidlo, a tak ziskali dalsi zajimavou ruskou zkusenost. Ne ze by to bistro, kam jsme zavitali, bylo tak strasne, to ne, naopak nas docela mile prekvapilo, ale z ceho jsme byli v soku, jsou porce, jake vsude davaji. V Rusku je vsechno ohromne a nazdobene, proste megalomanske, ale zato porce k jidlu davaji mensi nez detske... Takze na druhy pohled to tam zas tak levne neni...

Vecer byla pro zajemce na programu vyjizdka limuzinou. Rikala jsem si, ze tohle si nemuzu nechat ujit, kdy jindy, se jeste projedu limuzinou? Tak jsem se jako zamozna panicka vozila po nocnim Petrohrade, popijela sampanske z kristalovych sklenicek a uzivala si atmosferu soukrome diskoteky v aute. To asi nejde moc popsat, mrknete se radsi na fotky ;-)

Petrohrad - den 1.: prvni setkani s Ruskem

Slibili nam legraci a taky byla!

Zacala uz na nadrazi, kdyz jsme se sesli s nasim pruvodcem. Z predesleho setkani jsme jiz vedeli, ze je to plesaty rusofilni vtipalek, co miluje vodku, ale kdyz se zjevil ve svem kozenem kabatku a cernem baretu, tak to jsme vazne padli. Rustejsi nez rus...

Cesta byla dlouha, neco pres 10 hodin, a jako atrakce dne nam byla slibovana kontrola na hranicich. Zas takova bomba to sice nebyla, ale za zminku to urcite stoji! Na ruske strane vladne tezka byrokracie, takze jsme museli podstoupit nekolik nepochopitelnych pasovych kontrol, z nichz nektere byly dukladnejsi a vyhnali nas pri tom i z autobusu, jine probihaly stylem, ze celnik vstoupil do autobusu a my na nej vsichni z dalky zamavali svym pasem... Pri nejvetsi kontrole jsme dostali do pasu pekne oranzove razitko, a pak nam jese nekolikrat zkontrolovali, jestli nam ho fakt nezapomneli dat. Nejzajimavejsi scena ale byla, kdyz se zacali hrabat v nasem kufru a vypadalo to, ze vezmou vsechny zavazadla na rentgen. Skupinka uniformovanych postavicek se tedy presunula k rentgenu, chvili klepala do pocitace a cumela na to, po chvili se zvedla a presunula se k druhe masine. A tak jsme nadale pozorovali skupinku celniku, jak busi do stroje, a ten najednou zacne cervene blikat a pribiha typek s hasicakem. Autobus zavira kufr a my odjizdime...

Hned za hranicemi vsichni nadsene vbihaji do duty free shopu a jeste nadseneji zjistuji, jak je tam levno. Ceny jsou priblizne jako u nas s tim rozdilem, ze za 1Euro dostanete zhruba 36rublu, a ceny v korunach jsou tedy jen 0,7 cen v rublech.

Petrohrad nas na prvni pohled mile prekvapil, tedy alespon v tom smyslu, ze jsme to ocekavali mnohem horsi. Ale jak sam pruvodce pripustil, Petrohrad vlastne jeste vubec neni ruske mesto, je jeste stale spise evropske... Samozrejme, kdyz se podivate pozorneji, najdete mnoho rozdilu, od slecinek v kozisich, latexu a s vysokymi podpadky, pres napisy v azbuce, Lady a jine z mody vysle modely aut, az po rozpadajici se baraky prekryte plakatem na leseni, takove Potemkinovske vesnicky. Me osobne prekvapilo, ze auta jezdi pekne sporadane v pruzich, i kdyz prejit tam, co neni semafor, je docela o zivot, porad mistni doprava pripomina spis zapad nez dzungli Asie. Ulice a domy vypadaji i vcelku upravene, ale to plati jen dokud clovek nezabloudi mimo centrum...

Nas hotel byl taky takova Potemkinovska vesnicka. Na prvni pohled megalomanska stavba, byt od pohledu sovetska architektura, recepce v cervene kozence, snidane v 18.patre s vyhledem na mesto, pokoj pohledny a s televizi. Pri blizsim pohledu pada ze stropu omitka, okno nejde zavrit a nechtejte vedet, nebo citit, co tece z kohoutku...

Prvni vecer nas cekala slavnostni vecere. Slibovane vodky bylo opravdu dost. Zacali jsme prednaskou o tom, jak se spravne pije, a mezi kazdym chodem jsme pripijeli na bratrstvo, na druzbu, na zeny, na lasku... A kdyby vas zajimalo, jak se to pije, tak samozrejme na ex, pak hned z hluboka vydechnout a zakousnout se do chleba. Jidlo bylo dobre, ale cekala jsem neco vice slavnostnejsiho. Predkrmem byla babovicka z bramboroveho salatu, pak nejaka zelna polevka a hlavni chod tvorily brambory s masem na mrkvi, takove obycejne jidlo, co by vas v menze nezaujalo. Jako dezert jsme dostali nakrajeny kus jablka s trochou zmrzliny a slehacky. K tomu nam hrali a zpivali zivou tradicni hudbu a na radu prisly i tradicni tance a kohouti zapasy. A jelikoz vodky bylo opravdu vic nez dost, moc se nam to libilo.

ps: omlouvam se za chybejici diakritiku, ale pisu to ve skole a Finove nejak zapomneli pridelat na tu klavesnici hacky...:-P

Druhý březnový update - sláva nazdar výletu

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, neupili se vodkou ani nás neprodali na trhu s bílým masem a jsme tu zpět z Ruska.
Nebojte se, že bych vás připravila o další nečitelný román, ale první asi budu muset přeci jen dopsat esej do školy… Takže pro případné nedočkavce nebo ty, co nechtějí číst romány: přežili jsme, bylo to super, ale stačilo to. Petrohrad je spíš evropské než ruské město, i když rozdíl je už vidět i cítit. Že nejste ve Finsku, poznáte hned, jak se nadechnete a nasajete do svých krásně finsky pročištěných plic čistý ruský smog. Když se pak pokusíte se někoho na něco zeptat, nejen že anglicky ani omylem, ale ochota z nich většinou jen čiší. Všechno je ohromné, megalomanské a nazdobené, zato porce jídla dávají dětské a jednoduché a co se ulic týče, nazdobenost zmizí hned, jak odbočíte o jednu ulici mimo hlavní turistickou oblast… No, a pokud je někde poblíž centra rozpadlý barák, natáhnou před něj plátno s namalovanou fasádou, i když se na lešení pod ní už léta nic neděje - taková Potěmkinovská vesnička.
Jinak vodku do nás lili vždy a všude ale ustáli jsme se ctí ;-)

Pokračování příště, fotky už jsou na Vebu, tak se zatím můžete pokochat ;-)
Žijte blaze a dejte o sobě vědět!
Papa J

Březnový update

Věřte tomu nebo ne, dnes je to přesně dva měsíce, co jsem se usídlila ve své severské noře. No a co je tady na severu nového?
Tento týden mě tu navštívila ségra, což vám možná nepřijde jako až taková bomba, ale pro mě to byl zatím největší zážitek pobytu. Za prvé na tom bylo zvláštní, vidět ji po roce opět v Evropě, no a za druhé byla velice příjemná změna mít tu tak blízkého človíčka. To jsem si ale uvědomila, až jak její autobus zmizel za obzor. Jojo, je tady spousta fajn lidiček, ale mít na blízku svou blízkou spřízněnou dušičku, to prostě nahradit nejde…
No a co jsme tu ten týden prováděli? Monďa teda přijela především kvůli lyžím, ale zvládla jsem ji vytáhnout na výlet po městě, na sněžnice, dokonce na běžky, a pak taky na výlet na blízké ostrovy Saynatsalo. Ty mne na mapě zaujaly hned po příjezdu. Jedná se o souostroví tří ostrůvků na rozsáhlém jezeře cca 10km na jih odsud. Láká mě zajet tam na jaře na kole, protože tam vedou cesty podél břehu, ale my jsme se tam zatím vydali městskou dopravou. Hlavní ostrov, který se právě jmenuje Saynatsalo je znám pro svou radnici, která má být jednou z velkolepých staveb Alvara Alty, pak místní kostel a pláže, což jsme nějak nezvládly vyzkoušet. Radnice a kostel ale zůstali poněkud za naším očekáváním. Ne že by to nebyly zajímavé stavby, ale zas ne tak velkolepé, jak je průvodce popisuje. Oni v těch průvodcích vždycky dokážou obyčejný barák tak barvitě popsat, že člověk čeká, bůh ví, co to nebude, a ona pak taková normální stavba… Tak například tahle radnice podle fotek a popisu působí aspoň pětkrát tak velká, než ve skutečnosti je, o ostatních dojmech nemluvě…
Takže největším zážitkem z tohoto ostrova se nám stalo setkání s jakousi osobou, která vycházeje ze hřbitova, jala se nám před kostelem cosi vyprávět, jak jinak než finsky. Ve snaze o co největší slušnost k postarší osobě jsem ji svou nejlepší finštinou oznámila, že teda "en puhu suomea", jakože nemluvím finsky, což pro ni ale bylo očividně důkazem, že mluvím docela plynně… Takže se nedala ničím zastrašit a vykládala dál. Bohužel už jsem zapomněla, jak se řekne, že nerozumím, tak jsem jen kroutila hlavou, krčila rameny, a opakovala "Anteeks a sori", ale nic to nepomohlo. Tak jsem se aspoň před ségrou blýskla tím, že jsem pani sdělila, že studuju psychologii v Jyvaskyle, už si tak nejsem jistá, že pochopila že psychologii čtvrtým rokem, ale ptala se kolik a to bylo první, co mě napadlo, páč sem nevěděla kolik čeho :-) My se na oplátku dozvěděli, že její pravděpodobně děti mluví anglicky, německy a francouzsky ale ona ne a taky že má k tomu kostelu nějaký osobní vztah od roku 1996, jaký už jsme se ale nedopáraly, pak už to pani nějak přestalo bavit.
To ale nebylo naše poslední divné setkání toho dne. Monďa se dočetla, že na dalším ostrůvku je nějaké muzeum obchodu, respektive obchod zařízený ve starém stylu a sloužící jako muzeum. Nakonec se z toho vyklubalo takové vetešnictví, respektive soukromá sbírka místní babči, která očividně ráda sbírá úplně cokoliv a taky ráda povídá a dělí se o svou sbírku i vzpomínky s kolemjdoucími. Odvážně jsem na ni vytasila své "En puhu suomea" a babča na nás překvapivě spustila skvělou angličtinou, a tak jsme příštích dvacet minut poslouchaly, jak miluje Švejka, jak je Havel skvělej a jak se máme, že máme zas tu svou znovu získanou nezávislost. Zajímavé, ale přeci jen trochu podivné setkání.
Od téhle babči jsme se také dozvěděli, že na dalším ostrůvku je nějaká malebná kavárnička, tak jsme se rozhodli ji vyzkoušet. Krom toho, že obsluha spala, tak to tam nebylo malebné ani trochu… Já teda nevím jak vy, ale já si pod malebností představuju něco jiného než krabice haribáčků a herní automat… Ale díky babče jsme se aspoň podívali na třetí a ten nejhezčí ostrov, kam jsme původně vůbec neplánovali jít. Ty první dva ostrůvky byly normální města na ostrově, včetně paneláků a továrny, ale ten třetí už byl jen les a roztomilé barevné dřevěné baráčky a maják, který opět prospekt ukazoval jako ohromnou stavu a vyklubala se z něj nepatrná věžička, která je tak bílá, že v tom všem sněhu není ani vidět… Každopádně jestli někdy pojedete na souostroví Saynatsalo, zamiřte rovnou na výlet na třetí ostrůvek Muurasalo!
No a co to lyžování? Tak nejsou to tu žádné Alpy, ale na rozdíl od nich je tu aspoň sníh. Dvakrát jsme lyžovali ve středisku Laajavuori, které mám cca 20min pěšky od domu a mají tam dvě lehčí sjezdovky. Nevýhoda finských sjezdovek ani není tak profil, jako že jsou pěkně krátké, ale na druhou stranu vůbec nestojíte fronty, takže za tři hoďky si zalyžujete až až. Druhé středisko, Riihivuori, je odsud vzdálené cca 20km a největší nevýhoda je doprava, protože se tam veřejnou dopravou nedostanete, respektive nejbližší zastávka je 3km… No ale chce, stačí být zdravě asertivní a poslat pár emailů s dotazem, jak se k nim dostat, až se dozvíte, že pro vás zřídili skibus :-D No, ono to spíš bylo pro to, že tento týden byli ve Finsku lyžařské prázdniny, ale vzhledem k tomu, že jsme pokaždé byly jediné, kdo ten skibus využíval, dost to tak vypadalo. Jo a taky mi ještě z jednoho střediska po několikátém dotěrném dotazu oznámili, ať dojedeme na tu a tu stanici, a pak ať zavoláme, že pro nás dojedou autem, tak proč by nám nemohli zřídit soukromý skibus? :))
Jinak středisko Riihivuori má 8 sjezdovek, 2 černé, 2 červené, 2 modré a 2 zelené, ale černé sou spíš červené a modrá je zase docela obtížná, takže pakliže máte rádi červenou, docela fajn si zalyžujete, i když zas krátce ale, zato bez front. Co vás tady ale zajisté překvapí je, že středisko začíná nahoře, tedy že parkoviště, bufet a pokladny jsou na vrcholu a první se jede dolů. My si až tak po 15ti jízdách všimli, že je to proto, že ten kopec končí v jezeře! No a to jen díky tomu, že pod náma začali lidi bruslit :-) Ono jak je to všechno bílé, není to moc poznat, každopádně kdo to u vleku neubrzdí, může buďto plavat, nebo bruslit, tak už to ve Finsku chodí.

Tak jsem chtěla napsat jen krátkou zmínku, že žiju, a zas jsem se nějak rozepsala… Snad to někdo přečte :-P
Ve čtvrtek ráno jedu na výlet do Petrohradu, takže další román příští týden.
žijte blaze a dejte o sobě vědět! papa J

Po stopách sněžného muže

Tak dneska jsem se prosímpěkně vydala po stopách sněžného muže, nebo přesněji, stala jsem se na chvíli sněžným mužem a sama ty stopy vytvářela - absolvovala jsem výlet na sněžnicích. Taková sněžnice, to už dneska neni ohnutý prut propletený proutím a provázky, ale je to vytuněná plastová podrážka, s hroty vespod, kovovými medvědími drápy vpředu, nastavitelnou velikostí vázíní a pohyblivým či fixním vázáním, jak se vám to hodí. K tomu dostanete ještě hůlky s pěkně širokými "talířky" (nebo jak se těm spodkům říká), pěkně z moderních látkových popruhů.
A jak se na tom chodí? Asi jako na velkých pantoflích, když jste líný zvedat nohy a šoupáte patama pořád po zemi. Na sněžnicích se převážně totiž chodí s uvolněným vázáním, takže ke sněžnici máte na pevno přidělanou jen špičku, normálně jdete a zvedáte paty a sněžnice se přitom sune rovnoběžně se zemí. Nesmíte ale taky zapomínat, že tyhle botky jsou nejen delší dopředu a dozadu, ale taky širší do stran. Takže si první chvíli šlapete na vnitřní hrany, pak jdete s nohama od sebe jak při po... a pak si zvyknete :-)
Měli jsme štěstí, přes noc sněžilo, takže i při chabých sněhových podmínkách jsme si užili čerstvý prašan. A bylo to veselé. Béla, náš instruktor, nás vedl, kudy ho napadlo. První jsme vyrazili po běžkařské trati, ale brzy z ní uhnuli a namířili si to přímo přes jezero. Ve Finsku mají to štěstí, že ty své tisíce jezer nemusí obcházet, v zimě si to prostě namíříte přímo přes něj a neni co řešit... Pak jsme šli po neprošlapané cestě, podél běžkařské tratě a šup do lesa. No a tam už přes kameny, keře, pařezy, skály, větve, kmeny, prostě přes všechno. Když je sníh, tak je to jedno, prostě běž! :-)

Hurá, sněží!

Jojo,ve Finsku konečně zase sněží! Ale spíš, než že by se počasí umoudřilo, to vypadá, že se zbláznilo... Včera bylo -17 a dneska nula. Přes noc napadlo několik čísel sněhu a my už mysleli, že budeme mít na dnešní trek na běžkách přeci jen ideální podmínky, ale chyba lávky... Jak se nám ten dokonalý led pokryl drobet sněhem, bylo to dokonale na prd... buď to neskutečně klouzalo, nebo se to neskutečně lepilo, ale nic mezi, a nezáleželo na tom, jeslti ste mazali tim nebo onim voskem, nebo vůbec... Když jsme se za četného ošoupávání a otlouání lyží doplahočili skoro k cíli cesty, čekalo nás milé překvapení. Nejen že vylezlo slunce, ale z čista jasna se to i přestalo lepit a jelo se úplně dokonale. Nevim, kde kdo přepnul jaký knoflík, ale najednou to bylo prostě super. Dojeli jsme do příjemné chalupy u jezera, opekli si v krbu párek, napili se čaje, poseděli a frčeli zpět. To to jelo taky supr, i když v závěrečné fázi se sněhu lepící nálada vrátila. Celkový zážitek ale super a teď jdu dopřát tělu zasloužený odpočinek.
Zhruba toliko upgrade ze severu. Včera jsme byli na procházce na místní vyhlídku na nejvyšším kopci v okolí (cca 40m.nm:), ale o tom neni moc co vyprávět, radši si prohlídněte fotky. Už jsou tam i ty z běžek!
čauky J

Latvia versus Finland

Aneb na co jsme si zvykli ve Finsku a co nám v Lotyšsku chybělo, nebo naopak?

• Zvykli jsme si, že se všude domluvíme v klidu anglicky, protože plynně anglicky hovoří i prodavačka v trafice. V Lotyšsku uspějete spíš s češtinou. Lámanou angličtinou hovoří mladší generace, ale určitě ne za pokladnou samošky. Navíc například číslovky jsou podobné češtině, takže pokud budete chtít dva banány, spíše než two bannanas zkuste prostě dva banány.
• Lidé sice nemluví angliciky a asi nejsou tak přeochotní, jak finové, ale koho jsme se zeptali, ten se nám snažil rukama nohama poradit. Když jim pak na to poděkujete jejich "paldies", najednou se jejich kamenná tvář rozsvítí.
• I když je tady prd zima, všude tu leží alespoň trochu sněhu. V Lotyšsku nás překvapila zelená tráva.
• Finsko je totálně nekuřácká země, což za hranicemi už zas není.
• Ve Finsku vládne prohibice, takže pokud dostanete chuť byť jen na hnusné jihoafrické víno za 6euro (to je to nejlevnější), musíte přes celé město do státního obchodu Alko. V sámošce dostanete jen pivo a cider. Zato v Lotyšsku se to obchody s alkoholem jen hemží a to nemluvim o cenách.
• Ve Finsku jsem nenarazila na žebráka, za to v Rize jsem zakopla hned o několik cestou od autobusu.
• Pokračování, až si vzpomenu :-)

• 
  

Sláva nazdar výletu - část 2: Riga

Tak tedy jak jsme se dostali do Rigy:
Letěli jsme z Tampere s Ryanair za 26euro, což bylo levnější než dostat se z Jyvaskyly na letiště a zpět, ale mělo to ten háček, že jsme se museli check-inovat on-line a mít jen kabinové zavazadlo. Takže nejen, že jsme si nemohli vzít sebou pistole a nože, ale ani větší šampón či pastu na zuby… Chápete to, deštník mi v klidu nechali, ale holkám zabavili šampón, který je zajisté mnohem nebezpečnější zbraň… Ale když si to pěkně rozlijete do lahviček po 100ml a pronášíte v průhledném igeliťáku, můžete si vzít na palubu klidně ciankály…
Dalším zážitkem letu byl náš přesladký steward, jehož pozorováním jsme se bavili až do Rigy, kde jsme přistáli něco před půl 11. Hned cestou z letiště jsme pocítili, že nejsme ve Finsku, jelikož autobus nás stál 0,40 lotyšských centů (15Kč) na rozdíl od autobusu na letiště v Tampere, za který jsme dali 4eura (105Kč…). Jinak nás v buse překvapila rázná paní průvodčí, což jsme taky moc nečekali.
Hostýlek jsme našli bez problémů a potěšilo nás zjištění, že je opravdu v samém centru města. Už se nedá říct, že by nás tak úplně potěšil pohled na schodiště, které se nám ukázalo, když jsme otevřeli dveře domu… Špína, oprýskané zdi a zápach moče, no bezva… Ale za dveřmi samotného hostelu v druhém patře to bylo velice příjemné, čisté a moderní. Měli jsme k dispozici dva pokoje – čtyřlůžkový a šestilůžkový a na chodbě dokonce počítač s internetem. Snídaně nás čekala v lednici :-). Večer jsme ještě vyrazili na jedno do města a krom toho, že jsme nemohli najít žádnou použitelnou hospodu, nějak jsme se nemohly dopátrat, jestli všechny kolemjdoucí slečny a paní jsou noční pracovnice, nebo tak prostě jenom vypadají… Jojo, Rusko je za rohem :-)
V sobotu kolem poledne jsme vyrazili do víru města a hned co jsme vyšli ze dveří hostelu, čekalo nás další překvápko: přátelé, ono totiž není světlo jako světlo! My se ve Finsku radujeme, jak už máme dlouhé a světlé dny a teprve teď jsme zjistili, že máme v poledne vlastně ještě tmu. Takové světlo, co my totiž máme v poledne, tak v Rize (o 500km jižněji) nastává tak ve 4 odpoledne, a to co mají v poledne v Rize, tak my budeme mít snad v květnu… Je ale nutno podotknout, že to značně závisí na počasí, neboť další dny už jsme si tolik světla neužili…
No a jak vypadá město? Nejlépe to asi vypoví fotky, ale když už to musí být, tak staré město bylo pěkné, i když se mi nějak nepodařilo proniknout do jeho uspořádání. Potkali jsme opět několik pěkných cihlových kostelů, dóm zkonstruovaný z mnoha stavebních stylů, nádherné infocentrum, nezajímavý hrad a spoustu malebných staroměstských budov. Ty co jsme ale potkávali blíže k periferii už tak malebné nebyly, i když se nedá říci, že by na tom Lotyši byli asi nějak špatně.
Po pár hodinách chození jsme zašli na jídlo do hezké hospůdky a konečně uznali, že přestože lotyšský Lat má silnější kurz než Euro (fakt nevim, kde k tomu přišli…), je tu pro nás levněji. No a hlavně si můžeme kdekoliv koupit alkohol a ještě k tomu levně :-) Jinak levně jsme tu pak nakupovali taky hlavně sýry a vozili se městskou dopravou. Večer jsme zahájili doma spotřebou právě zmíněných surovin a vydali se do víru velkoměsta. Po nějakém tom obcházení nevábných podniků jsme nakonec skončili v té samé hospůdce co na oběd. Ještě jsme stihli pár písniček jazzové kapely, a pak nás čekala diskotéka o patro níž.
Neděle tudíž pro některé z nás začala až po poledni, ale nebylo vůbec proč litovat, protože venku neskutečně lilo. Zkoušeli jsme se pak jít v tom počasí trochu projít, ale moc se to nedalo. Chtěli jsme se podívat na druhý břeh, než je staré město, ale přechod přes řeku (asi třikrát takovou jak Vltava) nás v tom větru a dešti tak unavil, že jsme nasedli na tramvaj a jeli do centra Lido, které nám doporučila paní domácí. Lido je síť restaurací ve starém stylu, kde si s široké samoobslužné nabídky vyberete královskou hostinu a následně zaplatíte to co v Jyv možná tak za malou pizzu. Takže jsme tam strávili zbytek odpoledne a večer pokračovali v domácím hodování po návštěvě supermarketu.
Pondělní počasí nás bohužel nepotěšilo o nic víc než to nedělní, ale přesto jsme se s Michalem a Katkou rozhodli vydat do etnografického open-air muzea, což je vlastně takový skanzen, akorát že domečky nejsou replikami, ale dovezenými a zrekonstruovanými originály. Bohužel únor asi není nejlepší doba na návštěvu takového typu muzeí. Sice bylo otevřeno a my si užívali, že jsme jediní návštěvníci, ale byla škoda, že jsme nemohli do žádného domečku dovnitř a navíc bysme v létě asi viděli i předváděčku nějakých dobových řemesel… Ale stejně to bylo moc pěkné a zajímavé, koneckonců, mrkněte se na fotky ;-)
No a na závěr už nás čekala jen kratochvíle v podobě sezení fronty na známky. Sehnat v Lotyšskou takovou poštovní známku totiž není jen tak. Prodávají se jen na poště, no a když máte štěstí, že ta hlavní je zrovna v rekonstrukci, tak vás na té vedlejší překvapí pěkná hromada lidí. Pořád to ale není ono, dokud si nevytáhnete lísteček s pořadovým číslem 600, když na tabuli svítí 440… A to chcete jen 5 známek… Naštěstí nám nějaká paní vrazila do ruky číslo 496, páč se jí asi nechtělo čekat, tak jsme to oddaně vyseděli s grilovaným kuřetem v pytlíku a mohli snad potěšit své blízké :-)
Na závěr jsme se opět vyzbrojili šampóny a pastami na zuby, uzavřeli do pytlíku nebezpečné smetany do kávy a vyrazili na letiště.
No, a když nás ani ve Finsku nezavřeli, poté co jsme cestou z Lotyšského Duty Free tak pěkně cinkali, můžeme prohlásit, že jsme se šťastně navrátili domů :-)

Slava nazdar vyletu - cast prvni: Tampere

Cekate-li snad nekdo nedockave na reportaz z prvniho radneho vyletu,zde je!V patek rano jsme se odebrali vlakem do Tampere, cemuz teda predchazel tradicni vice jak pulhodinovy pochod do centra. Tech 7 stanic busem by nas vyslo 2,8euro, takze docela stalo za to si trochu privstat. Naceste nebylo nejak nic moc zvlastniho, ostatne jako v Tampere samotnem. No, tezko rict, asi by mesto budilo uplne jiny dojem za slunecneho pocasi, ale v te ponure unorove sedi to nebylo nic moc. Je tam par peknych kosteliku v novogotickem stylu anglickych cihel, pekny pravoslavny kostel ktery nas naladil na vylet do Ruska a pak docela zajimava katedrala, postavena z mohutnych kamenu a celkove pusobici velice drsnym a mohutnym dojmem, coz ale na sever absolutne patri. Potkat ji v Italii,tak je to asi divny,ale sem pekne zapadla. Nutno ovsem rict, ze jsme nemeli moznost se podivatdo zadneho kostela zevnitr, takze nemuzem uplne soudit, jak pekny jsou... Jinak centrum uz o nicem moc nebylo. Potkali jsme jeste divadlo s plakatem slizkeho herce, autobusove a vlakove nadrazi, knihovnu, par restauraci a obchodu vcetne obchodu s rakvemi. Hlavni centrum tvori jedna dlouha trida, vedle ktere se hned nachazi do dali kourici tovarny, coz budi dojem opravdu malebneho mestecka... Nejlepsi z celeho Tampere byl asi vystup na mistni kopec, dle pruvodce 'Everest' na finske pomery (ma celych 60 m.n.m!). Sli jsme tam primo ze sidliste takovou nijakou cestiou lesem,trochu mi to pripominalo vystuup za Zizkou na Vitkov... Vrcholek sema tycit mezi dvema jezery, ale kdyz jsme se na nej dostali, nebylo videt mezi stromy vubec nic. Nachazi se tam ale mala rozhlednicka, nakterou jsme si mohly vylezt za puohe euro, a odtud byl vyhled opravdu pekny. Byt hezci pocasi, musela to byt nadhera. Opravdu jsme byly mezi dvema jezery a kolem spousta ostruvku, vezicky mesta a tak, staciloignorovat ty kominy. U vezicky byla malebna kavarnicka, kde se pry prodavaji nejlepsi Pully (mistni pecivo) ve meste. Dali jsme si kavu a pullu abylo nam bajecne.Vecer nas cekal presun na letiste a odtud do Rigy, ale o tom uz zas priste,ted me ceka moje survival finnish ;-)

PS: omlouvam se za chybejici hacky a carky, ale pisu to na skolnim pocitaci a nejak je tu nevedeou...

pss: dejte vedet treba do vzkazu nebo emailem,estli to taky nekdy nekdoctete, nebo si pisu sama se sebou...:-P

caukyJ

Na severu opět obleva

Slíbila jsem častější hlášení, tak prosím pěkně hlásím, že se nic nedějě :-) Jen jsme začali chodit nějak víc do školy a na sever se navrátila obleva, takže vám můžu důvěrně sdělit, že v tající břečce se na kole jezdí mnohem hůř než po ledu nebo sněhu...
Příští pátek jsem přihlášená na tzv. snow survival, což má být stavba igloo na jezeře a následné přenocování v něm. Jak to tak ale momentálně vidím, budeme si muset nejdříve postavit vor a na něm nejspíše hrad z písku.
Zítra ráno odjíždíme na výlet do Tampere a odtud večer na víkend do Rigy, takže další zajímavosti příští týden.
Dnes jsem vám chtěla vyprávět ještě jednu zajímavost o Finsku, na kterou jsem minule zapoměla. Finsko je totiž totálně nekuřácká země a to až tak, že by jeden skoro začal finské kuřáky litovat. Krom toho, že se samozřejmě nesmí kouřit na žádném veřejném prostranství a povětšinou ani na dohled od něj, tak v hospodách tady maj pro ty nepřeučitelné vybudované speciální kukaně plné klimatizačních trubek a větráků, kam si můžete jít zapálit. Ale přátelé, to není jen tak, jít si zapálit do kuřáckého salónku! To vám je taková kukaň s velkou gorilou přede dveřmi, kam navíc můžete jen tak v 8-10 lidech a nesmíte mít s sebou pití... No jeden by tomu nevěřil, ale oni se na to vystavování v zamlžený krabici normálně stojej fronty... I když se tedy najdou chytráci, které napadne, že by se dalo jít i ven :-)
Konec dnešní pohádky! Přeji krásný víkend a příští týden bude snad i nějaké to zajímavé foto.
papa J

Unorový update!

Tak se nám měsíc s měsícem sešel, kalendář se otočil na únor a ve Finsku konečně nastala zima. Nemrzne tedy nějak výrazně, drží se to tak kolem pěti pod nulou, což vcelku oceňujeme, ale konečně máme sníh a to je hlavní. Moudří finští silničáři jsou ale na přívaly sněhu připraveni tak dokonale, že opět bleskurychle odkryli led, který konečně zapadl sněhem a my se těšili na bezpečnější jízdu na kole... Takže na kole stále bruslíme a navrch k tomu jsme vytáhli běžky. Do školy se na nich teda jezdit nedá, protože jak jsme si již vyjasnili, finští silničáři nelení. Jsou tady strašně ekologický a vůbec nesolí, ale zato pilně sypou cesty kamínky. Ale i na běžkaře se tu myslí a cestička, kterou se na lyžích pohodlně dostaneme až do lyžařského areálu nám začíná asi 5 min od domu. V místním ski-center Laajavuori mají několik 5 a 10ti km tratí a jednu dokonce osvětlenou. Do jejich značení se nám ale nějak stále nepodařilo proniknout. Mají tu sice pěkné pestrobarevné barvičky, ale například v sobotu jsme se vydali po světle modré, která náhle zmizela, a my zjistili, že si to mašírujeme po zelené a ještě k tomu v opačném směru… Ale co, cesta byla příjemná, tak co na tom záleží. To bysme ale nemohli být ve Finsku, aby nás každý poctivý protijedoucí důrazně neupozornil, že jedeme špatným směrem… No co vám budu vykládat, cesta jak dálnice, traffic jeden člověk za půl hodiny, takže jsme vážně porušovali pravidla provozu a hrozilo, že někoho srazíme, jak se prodíráme v tom davu opačným směrem!

Jak jste si zajisté všimli, po sportovní stránce tu zrovna nezahálíme. Máme možnost chodit na tzv. unsupervized lessons, kde si bez dozoru a bez peněz děláme, co chcem, máme-li patřičné vybavení. Pak tzv. supervised lessons, na které vám stačí nálepka na studentskou kartu za 20€ a můžete kdy chcete kam chcete na hodinu s lektorem. No a pak pěkně cálované kurzy, na které se musíte registrovat a když už se zaregistrujete a zaplatíte, tak je záhodno chodit. Já takhle chodím na squash. Máme pak ještě jednu variantu sportovního vyžití a to sbírání razítek. Na to jsou vypsané speciální hodiny, takové sportovní ochutnávky. Prostě si vyzkoušíte různé sporty, za každý dostanete razidlo a za patnáct takových vám dají 2 kredity. V pátek jsme takhle např. byli na nějakém Body Jam,což bylo také diskotrykskohopsando a ta pani vypadala, že si šlehla gumídkovou šťávu. Skákala tam hodinu a půl jak jojo a vyžadovala to po nás taky… no považte, nejsou to těžce vydřený kredity? :-D

Ale abyste si nemysleli, jenom se tu neflákáme! Dneska nám začal nový psychologický kruz, který mě ovšem vyvedl z mého hlubokého omylu, a to že bleskurychle a dokonale dokáží studenty demotivovat jen u nás… Nějaká pani , pravděpodobně velevážená paní profesorka nám přišla vykládat o svém celoživotním výzkumu. Krom toho, že teda nemám dojem, že by objevila něco nového (že člověk roste, stárne a rozvíjí se už věděli snad před Kristem,ne?), tak nás zato ale obohatila četnými životopisnými údaji, hlubokými osobními moudry, rodinnými i profesními příběhy a nezapomněla nám předvést ani rodinné album… No a završila to pani, která nás přišla informovat o tom, jak máme napsat závěrečnou esej. Tak jsem se dneska KONEČNĚ dozvěděla, jak se odsazuje první řádek odstavce a jak se dělá dvojité řádkování…

No, asi to s tím studiem nebudu přeci jen přehánět… Takže se radši podívejme na místní párty. Já sice zrovna nepatřím mezi vymetače večírků a připadám si tu už trochu divně, když víc jak polovinu pozvání odmítám, ale tak nějak potřebuju dost času pro sebe a ne pařit pětkrát týdně… Ale pár povedených akcí jsem navštívila, to zas jo ;-) Tak například minulý týden tu banda italů pořádala Pizza-party a den po tom jsme měli karneval, který jsem pojala jako svůj Bird-day aneb ptačí úlet do slova a do písmene. Asi nemá cenu se o tom nějak rozepisovat, radši se podívejte na fotky! www.finlandia.rajce.net V pátek se jedeme podívat do Tampere a pak letíme na víkend do Rigy, tak budou zas trochu jiné akcičky a třeba dodám i nějké to foto ze světa ;-)

Spousta lidí se mě ptá na lidi, tak se pokusím něco o finech napsat, i když nemám dojem, že by se dali nějak jednoduše charakterizovat. O severských národech se obecně mluví jako o tichých, uzavřených chladných sucharech, ale tomu moje zkušenost totálně neodpovídá. Jsou milí, komunikativní a strašně ochotní. Zeptáte –li se někoho na cestu, tak nejen, že vám senzační angličtinou odpoví a poradí, ale okamžitě všeho nechá, ať už dělá cokoliv a jde s vámi, aby vám to osobně ukázal. A to se prosím týká třeba i pokladních v samošce, které mimochodem taky umí povětšinou perfektně anglicky! Jinak mám dojem, že finský smysl pro humor je hodně podobný tomu našemu, nebo alespoň tomu mému  Taky jsou hodně pařící národ, ale dost mě překvapuje, že to mají nastaveno stejně jako na jihu a do hospod vyráží až o půlnoci a později. Já bych čekala, že zalezou do hospod hned ve tři, jak se setmí…

Apropo s tou tmou už to není tak horký, rozednívá se v půl9 a stmívá v půl5, takže se to dá přežít ;-)

A nějaké postřehy na závěr:

• Finsko je první země, o které vím, že tam můžete dostat pokutu za to, že na sobě nemáte odrazku.
  
• Nikde jinde na světě jsem nejedla bramborovou kaši jako doma.
  
• Klidně si tu můžete nechat na školní chodbě viset bundu a být si jístí,že jí tam za pár hodin zas najdete.
  
• Finové mají krásné české R a tak nám všichni závidí, jak se nám to pěkně vyslovuje 
  
• Hmm, víc už mě nenapadá,tak zas příště!
  
• 
  

Mail č.2: Druhé zprávy z Finska :-)

Nazdárek na jih :-)
Tak jsem usoudila, že je zas nejvyšší čas dát o sobě vědět, že žiju a tak :))
Pro ty, co nechtějí číst romány: žiju, ještě moc nestuduju, učím se pár slovíček finsky, sportuju, neni sníh, líbí se mi tu :))
Pro ty, co je otravuju a vůbec žádnej mail nechtěj: dejte mi to vědět!

Pro ostatní:
Předně Vás musím uklidnit, že se opravdu nemusíte obávat, že bych tu umrzla... Tady už je přes týden nad nulou, všechno taje, do toho prší, no prostě bááječný počasí... Takže přes den trénuju jízdu na kole v břečce a po ránu po křivym ledě... Ale má snad začít sněžit a trochu přituhnout, tak třeba i využiju své nově běžky - jsem tu totiž trochu zainvestovala a za cca 1000Kč si koupila běžky i s botama a hůlkama - stačilo je umýt a jsou jak nový :D akorát od tý doby není na čem lyžovat... si je ale odvezu domu, tak je snad aspoň někdy použiju... Jinak nadváhu včetně lyží odsud plánuju odvézt kamionem, páč Elišky strejda dělá u nějaký dopravní firmy a podepsali teď kontrakt s finskem, tak jí přijely tenhle týden první zásoby kamionem.

No a co tu tak jinak děláme? Ehm, tak včera jsem např strávila den vařením, vytíráním, mytím koupelny a čištěním koberce... Dneska jsme se zas většinu dne plácali s bramborákama. Ba ne, zas takový domácí puťky z nás nejsou, i když je to občas zábava, něco hromadně ukuchtit. Taky se ale nedá říct, žebysme jinak od rána do večera studovali. Zatim mám jen angličtinu a finštinu a něco psychologickýho mi začne až od tohodle týdne.
Finština "pro přežití" (=potřebné fráze bez gramatiky) je docela prča, ale některý ty slovíčka nejsou podobný totálně ničemu a ani na ně nejdou žádný memotechnický pomůcky, takže nejsem schopná si například zapamatovat, jak se řekne adresa... katuosoite, no považte, co to je za slovo? a to sou i horší... už jsem se ale zvládla naučit do dvaceti a občas i pochytim, když někdo nějaký číslo řekne, tak snad nějak prolezu ;-))

No a jinak si tady zatim spíš užíváme, docela prima prázdniny. A to si prosím nepřekládejte, jako že se tu paří od rána do večera. No, na některý by to asi docela i platilo, ale mě vždycky přejde chuť na nějaký paření, hned co vidim ty ceny, takže si spíš užiju nějakou sokromou párty na koleji, než někde v klubu, no a může to být třeba i vařící session. Hlavně si tu ale užívám možnosti sportování a čas pro sebe, konečně si i lehnu s knížkou.
Tenhle týden jsem začala chodit na taekwondo, ale je to ve finštině, takže to nějak začíná postrádat smysl. Sice všechno názroně ukazujou, takže člověk pochopí, co má dělat, že má buď kopat nebo trénovat úder rukou, ale už moc neví proč... Taky mi na tom vadí ta štábní kultura, že všichni stojíme pěkně v pravidelných řadách a na povel svorně uděláme ten samý pohyb a sborově heknem... Takže asi zůstanu přeci jen u svého squashe, voleybalu, plavání a snad těch běžek. Možná i zavítám do posilovny, když je to zadarmo. Jo a taky budu chodit na klasickou jógu - ta je v angličtině a vede to nějaká indka, tak se těším, ve středu mám první :))
Sem byla děsně líná a chtěla napsat jen pár řádek a koukám, že sem se zas nějak rozjela. Mno nic, tak děkuji za pozornost, mějte se krásně a napište taky, jak se máte
zatím čauky J

ps: na www.finlandia.rajce.net jsou zas nějaké fotky!

Mail č.1: První zprávy z Finska!

Hei!
Ahoj všichni :-)
tak konečně jsem našla chvilku, abych nahlásila, že žiju a obohatila Vaší schránku o další spam:-D
Těm, kdo už pár řádek obdrželi se omluvuju, estli se budu v něčem opakovat, těm, co nic dostávat nechtěj se taky omluvuju a dejte mi to pls vědět, ať vás už neoutravuju. Pokud někdo chcete vědět, že žiju, ale nechcete číst romány, tak vězte že žiju, bydlim, užívám si, ani moc nemrznu a zatim nestuduju. Fotky jsou na http://finlandia.rajce.idnes.cz/

No a pro Vás, co se chcete dočíst víc:
Takže, už jste se asi dovtípili, že jsem dorazila v pořádku. To už se tak úplně nepodařilo mým zavazadlům, což mi nepřišlo zrovna jako dobrá zpráva, když jsem na to v Helsinkách přišla, ale okamžitě mi zjistili, že jsou v Amstru a že poletí dalším letem, vzali si adresu, že mi je dovezou a dokonce jsem dostala hygienickou taštičku a tričko. Nakonec se to ukázalo být jako neskutečný plus, páč zavazadla dorazila asi 2hod po mně a jelikož mi je fakt dovezli až před dveře, nemusela jsem se se svými 35kg tahat přes celou Student Village Kortephoja.

V Helsinkách na letišti jsem se sešla s Eliškou. Ostatním se zpozdil let, takže jsme cestovaly samy. Bylo to fakt vychytaný. Bus měl jet v 15:00 a my ve 14:53 opouštěly letištní halu s vědomím, že zastávka má být někde poblíž, ale netušili jsme kde... (mimochodem finsko je oproti
ČR od hodinu napřed) No a tak jsme vylezli ze dveří a koukáme, že cedule nástupiště číslo 13 na nás čumí přímo přes ulici a dokonce tam čeká autobus. Na náš dotaz "Jyvaskyla?" ˇřidič přikývl a dokonce nám uznal i studentskou slevu, přestože by bez finské studentské karty neměl (kartu
dostanem až příští týd).

Náš zmatený jízdní řád pravil něco o "transfers", ale moc jsme tomu nerozuměli, tak jsme čekali, co se bude dít... Najednou se bus zastavil a všichni začli vystupovat... No tak jsme vystoupily taky a řidič nám řek že máme čekat na další bus. Už jsme mu ale nerozuměli, jestli fivety
nebo fifteen minutes... Nakonec jsme něco vykoukaly z našeho jízdního řádu a nasedli na nějaký bus. Ten nás ovšem za chvíli zase vyhodil a do Jyv nás dovezl až ten třetí... Ukázalo se, že jsme si dobrovolně přidaly jeden přestup, ale stálo to furt stejně, tak jsme se aspoň povozili :))

Sakriš, jsem se nějak rozepsala, co... Nebojte, za chvíli půjdu spát ;-))
No prostě jsme nakonec po x hodinách cestování dorazili, na autobusáku nás čekaly tutorky, dovedly nás na kolej a ta moje mi dokonce koupila snídani. Pokojík je jednoduchej kolejní, žádnej velkej západní luxus. Koneckonců jak to vypadá můžete vidět na fotkách ( http://finlandia.rajce.idnes.cz/prvni_fotecky/ ).
Pokoj mám sama pro sebe a s jedno korejkou sdílím předsíňku, mikrokuchyňku a koupelnu. Jmenuje se Molly a je docela v poho, buď tu neni, nebo spi, takze fajn :-D no a je sni i docela domluva, koupi, co si reknu,takze neni problem o delbu toaletaku a soli :-P Ale ja zatim zas varim, takze se neda rict, ze bych ji terorizovala!

Ve čt a pa nás čekal takzvaný orientační program, kde jsme se dozvěděli co a jak tufunguje, jak přežít mráz, jak si zapsat předměty a tak... Maj to tu fakt vymakaný, ne nadarmo se řiká, že finsko má nejlepší péči o studenty :-) zatim tomu věřim.

V pa večer jsme měli nějakou welcome party, ale bylo to takový divný. Moc nejsem na to k někomu přijít: "Hi, I'm Jana, I'm from Czech Republic and I study psychology.. What's your name?"... Takže jsme se nakonec bavili opět jen v české tlupě. Sem se asi ještě nezmínila, že nás tu je až neskutečně moc. Jen psychologů tu je pět, pak asi 4 rekreologové, 2 studentky komunikace a další minimálně dvě u kterejch ani nevim, co sudujou... No taky brzo nebylo co pít, páč organizátoři rozlívali kolu a šťávu, rekreologové dotáhli nějakou flašku, která v českém klanu zmizela hodně rychle a moje dvě piva v pěti jsme taky zvládly hopem Mimochodem pivo je docela dobrý, ale má nějakách 2,7%, což je asi 7mička, takže... Ale prodávaj tu plzeň a kozla, plechovka asi za 50Kc :-D

V sobotu nás vzali hromadně do sauny. Když jsme tam šli v takovém počtu, čekala jsem nějakou saunovací halu, ale byla to saunička menší, než kdekoliv u nás... Zato tam pravidelně dolívali na rozžhavené kameny vodu, což se u nás často nedělá, takže když vám začlo být fajn, přišla vlna co člověka roztavila až na kost. Pak jsme si mohli pro schlazení doběhnout do zamrzlého jezera, což ale nešlo tak hladce, protože naboso se po ledu běhá pěkně blbě... Takže když pak člověk konečně začne klesat po schůdkách do jezera, je mu docela teplo, jak má zmrzlý nohy. Jakmile se ale ponoří a udělá tempo, zjístí, že tak ztuhnul, že už druhý neudělá... No a mokrý nožky se cestou zpátky k tomu ledíku sakra pěkně lepí :-P ale stejně to bylo boží a šla jsem tam třikrát, ale podruhý už jsem si vzala boty... Cesta domů v mokrejch už tak špatná nebyla :-D
Po sauně nás čekalo občerstvení: buřt pečený na ohýnku uprostřed místnosti s bramborovým a hanáckým salátem - prostě česká večeře :)) ono je to tady vůbec takový dost český - budovy vypadaj dost česky, les vypadá česky, zima je tu zatim jak u nás, rýže s houbovou omáčkou co jsem měla v pátek k obědu vypadala taky dost jak ta naše, no a teď ještě hanácký salát :)) prostě jak doma :-D jen těm nápisům furt nějak nerozumim...:-P

Co se týká školy, pokud by to snad někoho zajímalo, tak ta jde zatí tak nějak mimo nás :-P né, ba ne, furt řešíme zapisování předmětů, ale většina z nich začíná až pozdějc a výuka je většinou intenzivnější a kratší, takže třeba jen jeden týden každé dopoledne, nebo dvakrát v týdnu měsic, takže zatím nic nemám, zato v únoru se nezastavím. Do té doby plánujeme sportovat a sportovat, univerzita nabízí spoustu možností. Zatím to vidím na squash, plavání, voleyball, taekwondo, možná sebeobranu... No a samozřejmě běžky a sejzdovky, zdá se, že by je tu mohli pučovat docela levně ;-))


uff, už mě bolí ručky a vás určo očka, takže se loučím, mějte se fajn a já se zas někdy ozvu, až posbírám zážitky a síly...:-P

pac a pusu
Jana